ECLI:CZ:US:2011:1.US.1782.10.1
sp. zn. I. ÚS 1782/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská 355/49, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2009, č. j. 5 T 2/2005-9269, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 12 To 100/2007-9358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2009, č. j . 5 T 2/2005-9269, byl stěžovatel F. H. (dále také "obžalovaný" nebo "obžalovaný F. H.") uznán vinným ze spáchání 18 útoků proti majetku provedených společně s již odsouzeným J. R., které byly posouzeny jako pokračující trestný čin krádeže, pokračující trestný čin porušování domovní svobody a pokračující trestný čin poškozování cizí věci. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Naproti tomu byl stěžovatel podle svého tvrzení zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že sám provedl 37 útoků proti majetku a že společně s již odsouzeným J. R. měl provést ještě dalších 227 útoků proti majetku, čímž měl opět spáchat pokračující trestný čin krádeže, pokračující trestný čin porušování domovní svobody a pokračující trestný čin poškozování cizí věci, částečně ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve změní pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon" nebo "tr.z.")
Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku pak bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 100/2007-9358 ze dne 30. 3. 2010 zamítnuto.
K věci samé pak stěžovatel uvádí, že ji již jednou posuzoval Ústavní soud. Tehdy rozhodl nálezem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, jímž byla předchozí rozhodnutí soudů o odsouzení stěžovatele zrušena a věc se tak znovu ocitla ve stadiu řízení před soudem prvého stupně, tj. před Krajským soudem v Plzni.
Krajský soud v Plzni však při novém projednání věci neprovedl ani jediný důkaz s výjimkou konstatováni oddacího listu předloženého obhajobou, dokonce neopatřil ani nové osobní výkazy obžalovaného. Při prvém dnu nařízeného hlavního líčení byl pouze čten nález Ústavního soudu. Při druhém dnu nařízeného hlavního líčení byl vyhlášen napadený rozsudek.
Z napadeného rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že tento soud uznal stěžovatele vinným z 18 útoků, které měl spáchat společně s již odsouzeným J. R. Výrok o vině v napadeném rozsudku se však prý opírá výlučně jen o výpověď J. R. a o jeho tvrzení, že stěžovatel byl vlastníkem nástrojů použitých při některých vloupáních, aniž by soud zkoumal věrohodnost tohoto tvrzení. V průběhu celého trestního řízení následujícího po kasačním nálezu Ústavního soudu nebyl proveden jakýkoliv důkaz, který by tvrzení J. R. podpořil, naopak veškeré zjištěné důkazy dle stěžovatele svědčí pouze proti J. R. samotnému.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje zejména na hodnocení věrohodnosti spoluobžalovaného R., o jehož výpovědích soud prvého stupně tvrdí, že jsou věrohodné, ačkoliv tento spoluobžalovaný původně zcela svůj podíl na trestné činnosti popíral a až posléze popisoval podrobně způsoby vloupání do objektů. Má-li být za této situace prakticky jediným důkazem o vině stěžovatele právě výpověď spoluobžalovaného J. R. tak, jak to uvádí soud prvého i druhého stupně, je třeba takovou výpověď hodnotit obzvláště pečlivě a obezřetně. Tak však podle názoru stěžovatele nebylo postupováno.
Stěžovatel má za to, že ani v řízení následujícím po shora zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu nebyly odstraněny všechny vady rozsudku soudu prvého stupně, takže bylo opět porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zejména porušením zásady in dubio pro reo, neboť stávající důkazní situace není natolik jasná, aby bylo beze všech pochybností vyloučeno spáchání předmětných skutků jinou osobou. Prvostupňový rozsudek je v tomto ohledu prakticky nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění jednotlivých skutků, za jejichž údajné spáchání byl stěžovatel odsouzen, je natolik stručné, že nelze zjistit, čím je vyloučeno provedení těchto útoků někým jiným, než stěžovatelem.
Stěžovatel má za to, že v řízení před Krajským soudem v Plzni a před Vrchním soudem v Praze, jakož i v řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo, byla porušena jeho základní práva a svobody, jmenovitě právo nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž nebyl respektován princip presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny, článek 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.
Ze své úřední činnosti a z výše citovaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 5 T 2/2005. Ústavní soud zjistil, že do tohoto trestního řízení již jednou zasáhl, a to nálezem z 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08. Tímto nálezem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7.2007, sp. zn. 5 T 2/2005, v části týkající se stěžovatele, tj. všechny původní výroky rušeného rozsudku týkající se obžalovaného F. H. Dále byla zrušena další rozhodnutí vyšších soudů na rušený rozsudek navazující. V novém řízení před obecnými soudy, jež je nyní předmětem právě projednávané ústavní stížnosti, krajský soud i vrchní soud interpretovaly citovaný nález Ústavního soudu tak, že právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že byl uznán vinným ze spáchání skutků, kterých se měl dopustit sám, tedy bez účasti J. R. (jednalo se o skutky, které Ústavní soud ve zrušujícím nálezu zařadil do skupiny orientačně označené jako "1)" - srov. k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08, zejména bod IVb - poznamenal Ústavní soud). U těchto skutků byla dle interpretace citovaného nálezu krajským a vrchním soudem stěžovateli prokázána vina jen dvěma nepřímými důkazy (a to ještě ne výlučně!): a) ztotožněním mechanoskopických stop formou porovnání stop na místě činu s nástroji, jež vydal policii spoluobžalovaný R. tvrdící, že patří stěžovateli a b) tvrzeným ztotožněním některých odcizených věcí s věcmi nalezenými při domovní prohlídce v bytě stěžovatele. Při domovní prohlídce u obžalovaného stěžovatele bylo zjištěno 71 věcí [některé z nich, jako např. lžičky, vidličky, lze považovat za těžko individuálně identifikovatelné]. I kdyby však všech 71 zajištěných věcí prokazatelně pocházelo z trestné činnosti, pak za situace, kdy měl stěžovatel spáchat vloupání ve 134 případech bez pomoci spoluobžalovaného R., by to znamenalo, že v rámci těchto 134 vloupání existuje skupina skutků, kdy je stěžovatel usvědčován pouze ztotožněním mechanoskopických stop.
Krajský soud na základě těchto závěrů ve svém novém rozhodnutí přehodnotil důkazní situaci a v rámci 264 skutků uznal obžalovaného F. H. vinným ze spáchání 18 skutků. Vycházel přitom především z výpovědi R. Ten se částečně k trestné činnosti doznal (jednalo se celkem o 18 skutků, na jejichž spáchání se právě podílel stěžovatel jako spolupachatel) a usvědčil také obžalovaného H. Kromě označení objektů, do kterých společně provedli vloupání, považoval soud za podstatnou jeho výpověď, týkající se nástrojů, kterými bylo vloupání prováděno. J. R. totiž uvedl, že zajištěné nástroje patřily obžalovanému H. a vysvětlil, jakým způsobem s nimi H. naložil těsně před zadržením. Vysvětlil, proč sdělil policistům, že H. je pouze stopař [srov. k tomu též bod II citovaného nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3094/08 - poznamenal Ústavní soud]. Jeho výpověď byla podle krajského soudu spontánní, souvislá a neměnná. R. spolupracoval s orgány přípravného řízení při objasnění některých vloupání. Podrobně také popsal, jakým způsobem obžalovaný H. vnikal do objektů. Tyto údaje se později potvrdily po zpracování jednotlivých mechanoskopických expertíz ohledně způsobu napadení objektů.
Na základě tohoto R. doznání, společně s dalšími výsledky vyšetřování zejména na místech činů (fotodokumentace poškozených objektů; výpovědi poškozených osob; ztotožnění mechanoskopických stop formou porovnání stop na místě činu s nástroji, jež vydal policii spoluobžalovaný R. tvrdící, že patří stěžovateli; okolnosti zadržení dnes již odsouzeného R. a obžalovaného H.), byl stěžovatel citovaným rozsudkem ze dne 27. 10. 2009 uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, pokračujícího trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a pokračujícího trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. l trestního zákona. Za to byl odsouzen podle §238 odst. 2 trestního zákona, za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, s výkonem ve věznici s dozorem. Naopak u zbylých skutků (jež byly před kasačním nálezem Ústavního soudu posouzeny jako pokračující trestný čin krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci a za něž byl stěžovateli rovněž původně uložen trest) byl stěžovatel podle §226 písm.c) trestního řádu zproštěn obžaloby.
Stěžovatel se proti napadenému rozhodnutí krajského soudu odvolal. Jeho odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 12 To 100/2007, podle §256 trestního řádu zamítnuto. Vrchní soud zejména uvedl, že krajský soud se u každého skutku zabýval důkazy ke konkrétnímu skutku se vztahujícími. Dále krajský soud podle vrchního soudu vycházel z výpovědi dnes již odsouzeného J. R., který se ke spáchání trestné činnosti částečně doznal; ukázal i místa, kde došlo k vloupáním a jeho tvrzení je v souladu s dalšími důkazy jako jsou např. ohledání místa činu či nález některých věcí. Dle vrchního soudu přitom nebylo zjištěno nic, co by výpověď spoluobžalovaného zpochybňovalo.
K tomu vrchní soud ještě doplnil, že oproti předchozímu projednání věci nedošlo k žádné změně z hlediska důkazního materiálu a proto dle vrchního soudu nebylo nutné u hlavního líčení dokazování doplňovat či opakovat.
III.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření jak Krajskému soudu v Plzni, tak Vrchnímu soudu v Praze. Oba soudy však ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost nepovažují za důvodnou, neboť se se všemi argumenty stěžovatele již vypořádaly.
Oba soudy rovněž souhlasily s upuštěním od případného ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Vzhledem k obsahu těchto vyjádření je Ústavní soud stěžovateli nekomunikoval, neboť do věci nic nového nepřinášejí.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Není tedy oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Oba soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Jak krajský soud, tak vrchní soud svoje rozhodnutí dostatečně - s ohledem na svá předchozí rozhodnutí - odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části jen opakuje námitky, které již uváděl v řízení před obecnými soudy. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, včetně podílu stěžovatele na ní nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Tento závěr přitom nemůže zpochybnit ani argumentace stěžovatelem v ústavní stížností uvedená koncentrující se v podstatě do tvrzení, že stěžovatele byl uznán vinným toliko na základě výpovědí odsouzeného R. a že pravdivost jeho tvrzení nebyla žádným jiným způsobem ověřena.
S tímto obecným tvrzením však Ústavní soud, i při zohlednění výše citovaného nálezu, souhlasit nemůže. Předně je třeba zdůraznit, že ani Ústavní soud ve svém předchozím nálezu nikterak nezpochybnil věrohodnost tvrzení dnes již odsouzeného R. Naopak při rekapitulaci skutkového stavu (srov. odstavec II nálezu sp. zn. I. ÚS 3094/08) sám Ústavní soud akcentoval závěr vrchního soudu, že R. mohl během vyšetřování celou řadu skutečností zamlčet, čímž by při nedostatku dalších důkazů pomohl nejen stěžovateli, ale především sám sobě; to však neučinil. Na začátku vyšetřování se dokonce snažil stěžovatele ochránit například tvrzením, že tento je stopař (přesně jak si stěžovatel přál). Namítá-li stěžovatel proto nyní, že R. tvrzení jsou nekonzistentní a proto nevěrohodná, pak tato námitka je vzhledem k okolnostem nepřesvědčivá.
V této souvislosti tedy nemohl Ústavní soud dát stěžovateli za pravdu ani v tom, že tento byl uznán vinným toliko na základě tvrzení R. Jak již bylo konstatováno v nálezu sp. zn. I ÚS 3094/08, stěžovatel i R. byli policií zadržení při silniční kontrole, vracejíce se z Rousínova, kde se dopustili trestné činností. Nadto byly v bydlišti stěžovatele při domovní prohlídce - vedle věcí těžko identifikovatelných - nalezený i věci identifikovatelné mnohem snáze, které z trestné činnosti pocházely - srov. například dřevěná okrasná maska, jmenovaná v obou rozsudcích u skutku č. 9, jejíž podoba je zdokumentována na č.l. 187 předmětného soudního spisu, pod položkou 11 (6); porcelánové labutě naplněné okrasným tvarovaným mýdlem, jež jsou zahrnuty mezi ztracenými věcmi u skutku č. 7 a jež jsou zdokumentovány na č.l. 199 soudního spisu jako položka 24 atd.
Pokud stěžovatel konečně namítal, že ani v novém řízení po zrušujícím nálezu Ústavního soudu nebyly odstraněny vytýkané vady původního rozsudku krajského soudu, nelze mu přisvědčit. To je zřejmé z podrobné rekapitulace věci pod bodem II. tohoto usnesení.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu