ECLI:CZ:US:2011:1.US.1790.11.1
sp. zn. I. ÚS 1790/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Alexejem Závadou, AK Volyňská 1190, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 12 EC 519/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 13 Co 396/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z lustrací ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které napadal z týž důvodů shodná rozhodnutí obecných soudů, již dne 11. 2. 2011. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 417/11 z důvodu opožděného podání odmítnuta.
Jak vyplývá z obsahu přiložených listin, v mezidobí rozhodl na základě dovolání podaného stěžovatelem ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 31. 3. 2011, č. j. 33 Cdo 759/2011-52, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2010. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř., není uvedeno v taxativním výčtu usnesení, proti nimž je dovolání přípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř., je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 o.s.ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost nevyužil, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou.
Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelem včasně podané dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto. Právě nepřípustnost dovolání je v dané věci důvodem, proč nemůže stěžovatel odvozovat lhůtu pro podání ústavní stížnosti od dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolání, které bylo odmítnuto Nejvyšším soudem ČR jako nepřípustné nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení, totiž ve věci stěžovatele nebylo posledním procesním prostředkem, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, o této skutečnosti byl stěžovatel rovněž poučen v usnesení odvolacího soudu.
Nad rámec věci Ústavní soud podotýká, že v dané věci nebylo s ohledem na znění §202 odst. 2 o. s. ř procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ani odvolání, také o tom byl stěžovatel v rozsudku soudu I. stupně poučen. Je tedy možno shrnout, že platná právní úprava neposkytovala stěžovateli proti rozsudku soudu I. stupně žádný řádný opravný prostředek a bylo proto na stěžovateli, aby se se svými námitkami, pokud by dosahovaly ústavněprávní roviny, obrátil cestou ústavní stížnosti přímo na Ústavní soud. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci tom platí spíše, že byl stěžovatel již od odvolacího řízení zastoupen advokátem, který jej měl o efektivitě možných opravných prostředků poučit.
Na tomto místě Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že ve své dřívější rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech téhož druhu jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998, http://nalus.usoud.cz). Tomu koresponduje i další úvaha Ústavního soudu, vyjádřená v usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, v níž uvedl, že pokud "občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Z analogie věci tedy vyplývá, že rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, obecně (s úspěchem) napadat ústavní stížností nelze. Ve svém nálezu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/10 ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2001, v této souvislosti Ústavní soud uvedl, že "Z ústavněprávnáho hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." Také v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 436/01 je poukazováno na skutečnost, že "v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebylo v roce 1950 právo na odvolání (tzv. right on appeal) zakotveno. Stalo se tak až 7. protokolem z roku 1984, v jehož čl. 2 je zakotveno právo na odvolání v trestních věcech, přičemž i zde je možná výjimka v případě méně závažných trestních věcí. V soukromoprávních sporech toto právo upraveno není."
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj