ECLI:CZ:US:2011:1.US.1809.10.1
sp. zn. I. ÚS 1809/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. 1 T 81/2008, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. 50 To 327/2009 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 40/2010, za účasti Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2010, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. 1 T 81/2008 (dále jen "rozsudek"), kterým byla uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. 50 To 327/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 40/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala v tom, že poté, když jí bylo dne 13. 11. 2008 doručeno rozhodnutí okresního soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 11 Nc 452/2008, kterým byl zamítnut návrh na prodloužení předběžného opatření okresního soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 11 Nc 451/2008, vydaného podle §76b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), jímž bylo předtím jejímu bývalému manželovi a spolumajiteli předmětného domu V. Š., který dům do té doby s ní a jejich společnou dcerou užíval, přikázáno tento opustit. Stěžovatelka ani na opakované ústní a písemné žádosti V. Š. nevydala klíče od zámků vchodových dveří, které předtím vyměnila, a neučinila tak ani po sdělení podezření ze spáchání trestného činu podle §249a odst. 2 trestního zákona a výslechu policejním orgánem dne 20. 11. 2008, a ani po následujícím doručení rozhodnutí krajského soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. 10 Co 518/2008, kterým bylo výše uvedené rozhodnutí okresního soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 11 Nc 451/2008, k odvolání V. Š. změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy své závěry řádně a konkrétně neodůvodnily pokud jde o dopad občanskoprávního řízení vedeného mezi stěžovatelkou a poškozeným o návrhu na vydání předběžného opatření. Krajský ani Nejvyšší soud nereflektovaly (např. při posouzení subjektivní stránky trestného činu), že stěžovatelka se v řízení o předběžném opatření proti usnesení okresního soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 11 Ne 452/2008 odvolala a o tomto odvolání bylo rozhodnuto až usnesením krajského soudu sp. zn. 14 Co 669/2008, které nabylo právní moci dne 9. 1. 2009. O právní úpravě předběžného opatření podle občanského soudního řádu jako celku se navíc Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz) vyjádřil jako o neústavní a nepromyšlené. Stěžovatelka má za to, že nemohla jednat protiprávně (neoprávněně) a nemohla jednat v úmyslu dopustit se trestného činu, pokud se jako laik domnívala, že je v právu, dokud je dána možnost se odvolat, a že záležitost předběžného opatření bude uzavřena až konečným pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Přitom v usnesení okresního soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 11 Ne 452/2008 byla v poučení výslovně upozorněna na možnost podat odvolání. Kromě toho dle §159 OSŘ, ve spojení s §167 OSŘ, až teprve doručené usnesení, které nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Stěžovatelce nebylo vůbec jasné, kdy skončí trvání předběžného opatření; domnívala se, že záležitost předběžného opatření není skončena. Při výměně zámků v době trvání předběžného opatření (zámky vyměnila dne 13. 10. 2008) přitom jednala pouze v souladu s §6 občanského zákoníku, který říká, že jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.
Stěžovatelka rovněž namítá, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na provedení výslechu její dcery, kterým mohly být objasněny okolnosti mající vliv na posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, kdy dcera v přípravném řízení do protokolu o podání vysvětlení uvedla, že velice těžce nese, že ji otec (poškozený) napadá verbálními útoky a jednou ho popadl takový vztek, že jí roztřískal rádio i s reproduktory v jejím pokojíčku. Neprovedení toho výslechu nebylo obecnými soudy přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka má též za to, že v daném případě se dostaly do kolize dvě základní práva - právo spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví s právem druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí. Přitom je třeba vážit obě tato práva a rozhodnout, kterému z nich je třeba poskytnout ochranu na úkor druhého (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 863/2004) a v daném případě bylo namístě dát přednost právu na ochranu obydlí, soukromí a rodinného života před právem spoluvlastníka na užívání věci v podílovém spoluvlastnictví.
Stěžovatelka upozorňuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1169/2006, podle něhož samotné nevydání klíčů nelze považovat za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru podle §249a trestního zákona.
Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že došlo k porušení jejích práv ústavně zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. l, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. l Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Okresní státní zastupitelství v Chebu uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou s tím, že odkazuje na závěrečnou řeč státního zástupce učiněnou při hlavním líčení u okresního soudu dne 6. 2. 2009.
Krajský soud považuje rovněž ústavní stížnost za nedůvodnou, přičemž odkázal na odůvodnění jí napadených rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství v Plzni navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť jí napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nedošlo jimi k porušení základních práv stěžovatelky.
Nejvyšší soud odkázal na obsah odůvodnění svého usnesení a navrhl, aby Ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 81/2008 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětného trestného činu podle §249a odst. 2 trestního zákona se dopustí ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu co se týče neoprávněnosti jejího počínání. Ústavní soud nicméně připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že proti zamítnutí návrhu na prodloužení předběžného opatření ještě měla možnost odvolání, nutno si povšimnout, že při přezkumu před soudem druhého stupně bylo původně vydané předběžné opatření zrušeno a poté již nebylo čeho prodlužovat. Zároveň stěžovatelka ve svém jednání pokračovala bez ohledu na sdělení podezření ze spáchání trestného činu podle §249a odst. 2 trestního zákona a výslech policejním orgánem dne 20. 11. 2008.
Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně neprovedení výslechu její dcery, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily (str. 3 a 4 usnesení krajského soudu). Stěžovatelka sice toto odůvodnění považuje za nedostatečné, avšak Ústavní soud má za to, že příčiny, které soudy k danému postupu vedly, jsou z něj zřejmé. Požadovaný výslech zjevně nemohl přinést do řízení žádné nové poznatky.
Co se týče stěžovatelčiny argumentace, že v daném případě se dostaly do kolize dvě základní práva - právo spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví s právem druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí - Ústavní soud odkazuje na str. 6 usnesení Nejvyššího soudu, který se s touto námitkou vypořádal, když konstatoval, že poškozený byl nejenom spoluvlastníkem předmětného domu, ale též v něm bydlel a v tomto směru si tedy zasluhoval ochranu rovnocennou. V tom ostatně spočívá též odlišnost a nepřiléhavost závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1169/2006, na které stěžovatelka odkazuje, kdy ve věci sp. zn. 7 Tdo 1169/2006 z provedených důkazů nevyplývalo, že by osoba, které mělo být bráněno v užívání nemovitosti, v ní i bydlela.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 1. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu