ECLI:CZ:US:2011:1.US.181.11.1
sp. zn. I. ÚS 181/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Ovidius CZ, s. r. o., se sídlem Praha 6, Mařákova 303/11, 2) M. N., 3) M. K., 4) MUDr. P. S. a 5) I. N., všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, čj. 7 Cmo 34/2010 - 510, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, čj. 22 Cm 185/2005 - 459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V této ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces a na rovné zacházení. Tvrdí, že rozhodnutí soudu o výši úrokové sazby, která měla být použita pro úročení doplatku přiměřeného vypořádání, je v rozporu s právem na pokojné užívání majetku a se zákazem diskriminace. Stěžovatelé rovněž brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že obecné soudy měly aplikovat ustanovení §143 odst. 3 OSŘ.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, čj. 7 Cmo 34/2010 - 510, bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, čj. 22 Cm 185/2005 - 459, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatelů na určení správné výše přiměřeného vypořádání, uložil žalované společnosti nkt cables s. r. o. zaplatit jim jako minoritním akcionářům dorovnání v částkách ve výroku specifikovaných a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit České republice náklady vynaložené na znalečné ve výši 74.900,- Kč.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby veřejné moci mezi jejími jednotlivými orgány. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by o těchto právech rozhodoval jiný orgán bez toho, že by příslušnému orgánu byla dána možnost realizace jeho pravomoci.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti sdělili, že podávají současně dovolání, ale protože není jisté, jak dovolací soud posoudí jeho přípustnost, s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, podávají i ústavní stížnost.
Jak Ústavní soud u Městského soudu v Praze telefonicky ověřil, stěžovatelé podali dovolání dne 18. ledna 2011, přičemž soudní spis dosud nebyl Nejvyššímu soudu postoupen k rozhodnutí. Protože se v souladu s poučením odvolacího soudu jedná o tzv. nenárokové dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jeho přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Stěžovatelé tak nebyli povinni dovolání využít, avšak pokud tak učinili, je nutné je považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva, jenž je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a proto nezbývá, než ji hodnotit jako předčasně podanou a tedy nepřípustnou.
Ústavní soud dodává, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a nevyhovuje požadavku právní jistoty. Ústavní soud nemůže skutečnost, zda dovolání stěžovatelů bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv jakkoliv předjímat. Pokud by jejich ústavní stížnost projednal, mohlo by dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá ani důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat (usnesení sp. zn. IV. ÚS 434/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku orgánem, který o něm rozhoduje, jako nepřípustného z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se proto ve věci stěžovatelů jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu