ECLI:CZ:US:2011:1.US.1814.11.1
sp. zn. I. ÚS 1814/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2011, čj. 7 Tdo 244/2011 - 22, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 6 To 229/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 3 T 21/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností M. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z připojených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. b), c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou dva roky. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu tří let. O jeho odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 6 To 229/97. Dovolání stěžovatele pak odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2011, čj. 7 Tdo 244/2011 - 22, jako nepřípustné.
Stěžovatel tvrdil, že označené usnesení odvolacího soudu mu bylo doručeno až dne 30. 9. 2010 a rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 19. 4. 2011. V této souvislosti doplnil, že v roce 1998 mu byl trest, uložený rozsudkem soudu prvního stupně, prominut na základě rozhodnutí prezidenta republiky o použití amnestie. K samotnému trestnímu řízení uvedl, že nebyl řádně poučen, nemohl klást otázky znalci, odvolací soud nepřečetl celou jeho obhajobu, soudy věc neprojednaly s náležitou péčí a po celou dobu bylo znát, že není zastoupen advokátem.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti návrhem podaným po lhůtě, stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, které v tomto směru považuje za poslední prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Zcela nelogicky a v rozporu se zákonem o Ústavním soudu vidí porušení svých práv i v postupu odvolacího soudu; navrhl zrušit pouze rozsudek soudu prvního stupně, který ovšem není posledním rozhodnutím ve věci (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, k odstranění zmíněného rozporu mezi odůvodněním a petitem ústavní stížnosti a vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkoumání řízení jako celku.
V projednávané věci Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, s poukazem na příslušná zákonná ustanovení, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možno podat až od 1. 1. 2002 a je přípustné proti rozhodnutí soudu druhého stupně, které bylo vyhlášeno a nabylo právní moci v době od 1. 1. 2002. Z tohoto důvodu není možno podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno a nabylo právní moci dne 1. 7. 1997, jak tomu bylo v projednávané věci. Takové dovolání je nepřípustné, a proto bylo odmítnuto.
Ústavní soud neshledal v postupu a usnesení Nejvyššího soudu žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V tomto směru odkazuje na svůj ustálený závěr vyslovený v usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 298/2002 (v usnesení Nejvyššího soudu nesprávně uvedeno sp. zn. II. ÚS 298/2002), který nemá důvod měnit, tedy že názor Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí, které nabylo právní moci před 1. 1. 2002, je ústavně souladný. Ústavní stížnost je tak v této části zjevně neopodstatněná.
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci bylo posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 6 To 229/97. Podle sdělení stěžovatele bylo mu toto usnesení doručeno údajně dne 30. 9. 2010. Obhájcem zastoupen nebyl. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti označeným rozhodnutím obecných soudů počala běžet dne 1. 10. 2010. Jelikož ústavní stížnost byla odeslána elektronicky až dne 20. 6. 2011 (viz protokol), jedná se v této části o návrh podaný po šedesátidenní zákonné lhůtě, tedy zjevně opožděně [§72 odst. 3 ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu