ECLI:CZ:US:2011:1.US.1835.10.1
sp. zn. I. ÚS 1835/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttler a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou, se sídlem Ječná 1, Praha 2, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010, č. j. 26 Co 86/2010-417, a proti výroku I a III rozsudku Okresního soudu Praha - západ z 15. 10. 2009, č. j. 11 Nc 147/2008-373, 11 PaNc 518, 519/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků). Opírá ji zejména o následující důvody.
Okresní soud Praha - západ citovaným rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 11 Nc 147/2008-373, 11 PaNc 518, 519/2008, ve věci úpravy poměrů nezl. J. H., nezl. M. H. a T. H., pro dobu do a po rozvodu rozhodl tak, že nezl. J. byl svěřen do výchovy otce a nezl. dvojčata M. a T. byly svěřeny do výchovy matky. Dále bylo tímto rozsudkem oběma rodičům stanoveno výživné (stěžovatelce k nezletilému J. a otci k nezletilému M. a T.). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, jímž brojila proti výrokům, jímiž byl nezletilý J. svěřen do výchovy otce a kterými jí byla stanovena vyživovací povinnost, a proti výroku jímž jí bylo uloženo nahradit státu 1/4 nákladů řízení.
Krajský soud v Praze výroky o výchově nezletilého J. a výroky o povinnosti matky přispívat na jeho výživu potvrdil, leč změnil výrok o výživném, které je po vyměřenou dobu povinen platit otec nezletilých dětí.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným výrokům obou rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého J. do výchovy otce a jimiž byla stanovena výše výživného pro stěžovatelku. Má za to, že zejména citovanými výroky byla porušena její základní práva (svobody) garantovaná jí zejména čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V podrobnostech pak stěžovatelka vytýká soudům zejména to, že neprovedly jí navrhované důkazy a ty, které provedly, interpretovaly mylně. Na základě těchto pochybení, při zjevném nerespektování principů zákona o rodině svěřily nezl. J. do výchovy otci. Soudy nezkoumaly, kdo z rodičů (tedy stěžovatelka nebo otec dětí) je lepší vychovatel a nevzaly v úvahu sourozenecké vazby všech dětí. Pokud soudy v této souvislosti vycházely znaleckého posudku PhDr. M. z oboru psychologie, pak stěžovatelka namítá, že tento posudek má odborné nedostatky, a to ve srovnání s těmi, které si stěžovatelka nechala vypracovat u renomovaných institucí a jež soudům poskytla. Sama znalkyně .neměla pro jeho vypracování potřebnou kvalifikací, neboť neměla odbornost z klinické psychologie; nadto se stěžovatelka domnívá, že u této znalkyně lze, vzhledem k jejím pracovním vazbám, pochybovat o její nepodjatosti.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 11 Nc 147/2008 (11 PaNc 518/2008 a 11 PaNc 519/2008) vedený u Okresního soudu Praha - západ. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č.j. 11 Nc 147/2008-373 tak, že: "I. Nezl. J. se svěřuje do rozvodu a pro dobu po rozvodu do výchovy otce. [...] II. Nezl. M. a nezl. T. se svěřují do rozvodu a pro dobu po rozvodu do výchovy matky. [...] III. S účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu je matka povinna přispívat na výživu nezl. J. částkou 1.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám otce vždy do každého 5. dne v měsíci předem. [...] IV. S účinností od 19.9.2008 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu je otec povinen přispívat na výživu nezl. T. částkou 6.000,- Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem. [...] V. S účinností od 19.9.2008 do právní moci tohoto rozsudku je otec povinen přispívat na výživu nezl. J. částkou 4.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem. [...] VI. Matce se výživné pro nezl. J. za dobu od 19.9.2008 do právní moci tohoto rozsudku nevyměřuje. [...] VII. Dlužné výživné za dobu od 19.9.2008 do 31.10.2009 ve výši 49.200,- Kč pro nezl. T. a ve výši 49.200,- Kč pro nezl. M. je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. [...] VIII. Dlužné výživné pro nezl. J. za dobu od 19.9.2008 do 31.10.2009 ve výši 33.200,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. [...] IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [...] X. Matka je povinna zaplatit státu náklady řízení ve výši 1/4 z celkových nákladů, jejichž přesná výše bude specifikována v samostatném usnesení, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu Praha-západ. [...] XI. Státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení ve výši 3/4 z celkové výše nákladů řízení."
Okresní soud se obsáhle zabýval majetkovými poměry rodičů a jejich výchovným potenciálem. Vysvětlil, proč vycházel z konkrétních důkazů, z jakého důvodu nevzal v úvahu důkazní návrhy stěžovatelky a proč jsou podle něj závěry znalkyně z oboru psychologie PhDr. N. M., kterou pověřil vypracováním posudku, přijatelné. Podle soudu se tato znalkyně vypořádala se všemi námitkami, které stěžovatelka k jejímu posudku vznesla, ať už formou písemného vyjádření nebo přímo při jednání před soudem (srov. č.l. např. 329 a násl.). Tato skutečnost, jakož i to, že znalkyně pověřená soudem, zkoumala nejen osobnost matky či otce, ale také jejich vztahy k dětem, přiměla soud k upřednostnění jejího posudku před specializovaným zkoumáním, které si nechala vypracovat matka u jiných institucí (podle soudu posudky předložené stěžovatelkou nadto působily tendenčně). Soud rovněž - s ohledem na právě uvedené - nepovažoval za nutné provádět další revizní posudky (týkající se např. osoby otce).
Okresní soud - v souvislosti se samotným svěřením nezletilého J. do výchovy otci - pak zejména akcentoval, že nezletilý J. má slabou a negativní vazbu na matku (stěžovatelku); naopak otec je mu hlavní oporou a pomáhá mu zvládnout rozpad rodiny. Má k tomu, narozdíl od matky, potřebnou dávku empatie. Sám nezletilý J. chce být podle posudku znalkyně, jejž měl okresní soud k dispozici, u otce; stěžovatelka má ke chlapci chladný vztah. J. se u stěžovatelky cítí špatně - strádá. Má rovněž sklony k paranoiditě, to znamená, že vnější věci jeho se dotýkající, vnímá záporně. Podle znalkyně, jejíž závěry soud v tomto směru převzal, chlapec zatím nepotřebuje psychiatrickou pomoc, ovšem negativní vztahy mezi stěžovatelkou a otcem mohou jeho stav do budoucna zhoršit; soud, vědom si tohoto nebezpečí, byl podle svého rozhodnutí, při rozhodování celé věci, veden rovněž tím, že chtěl zakotvit pro nezletilého J. stabilní výchovné prostředí a nechtěl prodlužovat již tak dlouho běžící soudní řízení.
V závěru svého odůvodnění konečně uvedl: "Rodiče spolu nežijí od 18.9.2008, matka podala 10.10.2008 návrh na rozvod manželství. Soud proto musel rozhodnout o úpravě poměrů rodičů k nezletilým před a po rozvodu manželství. Rodiče dohodu o daných otázkách neuzavřeli, bylo pro ně problematické plnit dohodu o styku otce s nezl. Soud proto s ohledem na prokázané skutečnosti hodnotil zájem nezl. dětí, životní poměry rodičů, právo jich obou na podíl o péči o děti, citovou orientaci rodičů a dětí, jakož i výchovné schopnosti rodičů, včetně schopnosti se na výchově dohodnout, a svěřil nezl. J. do péče otce a nezl. dvojčata do péče matky (výrok I a II). [...] Zbývající výroky ve věci samé se týkají vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým, kdy soud přihlédl především k potřebám dětí a poté k majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem rodičů, jakož i k péči rodiče o dítě (§85 a §96 odst. 1 zákona o rodině ). S ohledem na poměrně nízký příjem matky a zvýšené náklady na bydlení a péči o nezl. dvojčata, stanovil jí soud nízkou vyživovací povinnost k nezl. J., a to až od právní moci rozsudku, resp. pro dobu po rozvodu od právní moci rozsudku o rozvodu manželství (výrok III). Lepší možnost zajistit potřeby nezl. J. má otec, který o nezl. dvojčata nepečuje. Matka měla nezl. J. na základě střídavé výchovy po určitý čas v péči (§85 odst. 3 zákona o rodině)‚ proto a pro její majetkové poměry jí soud neurčil vyživovací povinnost od opuštění společné domácnosti do právní moci rozsudku (výrok VI). Otci soud určil vyživovací povinnost jednak k nezl. J. od rozpadu společné domácnosti s matkou do právní moci rozsudku, protože nezl. byl ve střídavé péči a otec měl vyšší příjem (jako jednatel a pronajímatel) nežli matka, a také s ohledem na úspory otce (z převodu obch. podílu, jeho stavebního spoření) a možnosti pronajímat garsoniéru v SJM za vyšší nájemné, a dále vyživovací povinnost k nezl. dvojčatům od odchodu matky do budoucna (výroky IV a V). S ohledem na stanovenu vyživovací povinnost pro období od opuštění společné domácnosti matkou do právní moci rozsudku, respektive u nezl. J. do konce měsíce října 2009, v němž soud rozhodl, vyměřil rodičům dluh na výživném a stanovil s ohledem na poměry otce dlouhou lhůtu splatnosti (§160 odst. 1 o.s.ř., výroky VII a VIII). [...] O nákladech mezi účastníky rozhodl soud podle §146 odst. 1 a) a 151 odst. 1 o.s.ř., tedy, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, protože řízeni mohlo být dle §81 odst. o.s.ř. zahájeno i bez návrhu a v řízení nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, pro které by měl soud rozhodnout jinak, tj. přiznat některému účastníku oproti jinému náhradu nákladů. Převažující veřejný zájem na úpravě poměrů mezi rodiči a dětmi se tak promítl i otázky náhrady nákladů řízení, které si musí každý z účastníků nést sám (výrok IX). [...] Protože státu vznikly náklady na znalečném, uložil soud podle §151 odst. 1 o.s.ř. a §148 odst. 1 o.s.ř. úhradu části znalečného (1/4) matce, protože byla se svým návrhem, k němuž bylo řízení zahájeno, úspěšná pouze zčásti a znalecký posudek byl nařízen i v jejím zájmu (výrok X). Protože však její poměry jsou pro péči o dvě nezletilé děti, nízký příjem, nastávající vyživovací povinnost k nezl. J., a do jisté míry odkázanost na pomoc rodičů omezené (§150 o.s.ř.) nepřiznal soud státu zbývající 3/4 nákladů, které vydal na znalečné, protože vůči matce by to nebylo spravedlivé."
K odvolání stěžovatelky proti výše specifikovaným výrokům I, III a X rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2010, č.j. 26 Co 86/2010-417 tak, že: "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění [...] a) ve výrocích ad V. a VIII. tak, že otec je povinen zaplatit výživné pro nezletilého J. za dobu od 19.9.2008 do 31.3.2010 ve výši 33.200,-Kč k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. [...] b) ve výrocích ad X. a XI. tak, že otec je povinen v rozsahu jedné poloviny zaplatit náklady státu. jak budou co do výše a lhůty k plnění specifikovány v samostatném usnesení soudu 1. stupně. [...] II. Ve výrocích ad I., III. a VI. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Odvolací soud zejména zdůraznil, že prvostupňový soud v otázce rozhodování o výchovném prostředí nezletilého J. (§26 odst. l, §50 Zákona o rodině) správně vyšel zejména ze závěrů soudního znaleckého posudku. I dle názoru odvolacího soudu znalkyně své závěry, které byly podkladem pro rozhodování o výchově nezletilého J., náležitě obhájila, a nebylo proto již třeba je přezkoumávat revizním znaleckým posudkem. Námitky matky ke způsobilosti jmenované soudní znalkyně nepovažuje odvolací soud za případné. Výše výživného stanoveného matce ve výroku III. odpovídá i dle názoru odvolacího soudu jak odůvodněným potřebám nezletilého J., tak příjmovým a majetkovým poměrům obou rodičů (§96 odst. 1, §85 odst.2 o.s.ř.), a to i přes zjištění, že matka přestala března 2010 rodičovský příspěvek. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. jako věcně správný potvrdil.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud Praha - západ tak, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. S případným upuštěním s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil souhlas.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. S upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Citovaná vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť do věci nevnesla nic nového a Ústavní soud k nim při rozhodování nepřihlížel.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že oba soudy svěřily nezletilého J. do péče otce a stěžovatelce stanovily i v této souvislosti pro J. výživné ve smyslu §26 zákona o rodině. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozhodnutí; zvláště rozhodnutí prvostupňového soudu považuje Ústavní soud za velmi přesvědčivé. Již jen z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že oba soudy tuto otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat - jak již uvedl - pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Oba soudy - se zřetelem na provedená skutková zjištění - dovodily, že svěření nezletilého J. do výchovy otce bylo v době jejich rozhodování v jeho zájmu; to zejména proto, že mu otec dokázal poskytnout dostatečné citové zázemí a empatii. Svůj názor přesvědčivé, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by zásadního k věci dodal.
Namítá-li stěžovatelka, že znalkyně pověřená soudem vypracováním specializovaného posudku nebyla pro vypracování posudku dostatečně kvalifikovaná a že lze mít pochybnosti o její nepodjatosti, pak nemůže Ústavní soud ani jedné z těchto námitek přisvědčit. Ústavní soud se sám studiem spisového materiálu mohl přesvědčit, že posudek znalkyně (č.l. 248 - 274) je vypracován velmi přesvědčivě a pečlivě. Pokud stěžovatelka pochybuje o nepodjatosti znalkyně, činí tak pouze v rovině spekulativní; souvislosti ve stížnosti uváděné (str. 5) a z nich údajně resultující vztahy znalkyně k otci dětí jsou totiž natolik vzdálené, že z nich podjatost znalkyně seriozně dovozovat nelze.
Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu