ECLI:CZ:US:2011:1.US.1899.11.1
sp. zn. I. ÚS 1899/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem Přerov, Žerotínovo nám. 13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011, čj. 1 To 761/2010 - 120, a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 11. 2010, čj. 0 Nt 1062/2008 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Přerově, kterým tento soud rozhodl, že podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se zabírá finanční částka ve výši 1.400.000,- Kč, deponovaná na účtu specifikovaném v usnesení.
Z podrobně odůvodněného usnesení krajského soudu vyplývá, že zemřelý A. B. se dopustil jednání, naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, účinného v době spáchání skutku. Uvedeného trestného činu se dopustil neoprávněným poskytováním úvěrů a půjček, přičemž jeho jednání vykazovalo znaky soustavné činnosti, provozované vlastním jménem, samostatně a na vlastní odpovědnost, aniž by ovšem naplnil podmínky živnostenského zákona. Touto činností získal značný prospěch ve výši přesahující 1.500.000,- Kč.
Stěžovatelka (manželka zemřelého A. B.) v ústavní stížnosti uvedla, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a bezdůvodně ji zkracují na jejich dědických nárocích. V rámci dokazování byla, podle ní, opominuta otázka, zda zabavené finanční prostředky pocházejí přímo z trestné činnosti či nikoli. Tímto způsobem mělo dojít k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Rozhodnutím o zabrání finančních prostředků bez zákonného důvodu pak obecné soudy měly zasáhnout též do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek a mít zaručené dědění ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listiny.
V dané věci je nutno především konstatovat, že Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, pokud by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že není vůbec zřejmé, z jakých důvodů by napadená rozhodnutí měla být protiústavní, resp. mohla porušovat základní práva stěžovatelky.
Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Naopak, rozhodnutí obecných soudů jsou pečlivě odůvodněna. S tvrzeními stěžovatelky, uvedenými v ústavní stížnosti, se velmi pečlivě a přesvědčivě vypořádal již Okresní soud v Ostravě, jakož i Krajský soud v Ostravě v rámci odvolacího řízení. Stačí tedy jen odkázat na odůvodnění jeho usnesení. Jeho rozhodnutí přesvědčivě odpovídá na všechny její námitky, které znovu předkládá v ústavní stížnosti. V řízení před obecnými soudy bylo bezpečně prokázáno, že zmíněná částka pochází z trestné činnosti A. B. Jeho ekonomický prospěch byl získán trestnou činností (soustavné půjčování peněz vlastním jménem za účelem dosahování zisku) podle §118 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Jedná se tedy o věc, která by mohla být předmětem trestu propadnutí věci ve smyslu §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale pachateli už nenáleží, protože v průběhu trestního řízení zemřel. Podmínky pro zabrání věci, stanovené v §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku tak byly naplněny.
Procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu