ECLI:CZ:US:2011:1.US.1972.11.2
sp. zn. I. ÚS 1972/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Robertem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně, Hybešova 42, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 Ads 29/2011-61, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 31/2011-48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 Ads 33/2011-65, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 35/2011-46, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 Ads 60/2011-54, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin - napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními Nejvyššího správního soudu byly odmítnuty kasační stížnosti stěžovatele proti usnesením Krajského soudu v Brně, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení písemností. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí uvedl, že se otázkou přípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutím soudů o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení podle §50d o. s. ř. již ve své rozhodovací činnosti vyslovil. V této souvislosti odkázal Nejvyšší správní soud na své usnesení ze dne 25. 8. 2010, č. j. 3 Ans 13/2010 - 109, ve kterém dospěl k závěru, že "usnesení krajského soudu o návrhu účastníka řízení na prohlášení doručení rozhodnutí za neúčinné podle §50d odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím, jímž se ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení; kasační stížnost proti takovému usnesení je proto nepřípustná." V nyní projednávaném případě neshledal Nejvyšší správní soud žádné důvody, proč se od vysloveného závěru odchýlit, neboť jej považuje za správný; tento názor ostatně, podle obsahu kasační stížnosti z 16. 12. 2010, sdílí i sám stěžovatel. Na této skutečnosti dle Nejvyššího správního soudu nic nemění ani to, že Krajský soud v Brně v napadených usneseních stěžovatele nesprávně poučil o tom, že kasační stížnost proti jeho usnesení je přípustná. Nejvyšší správní soud totiž již v usnesení z 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004 - 36, dospěl k závěru, že "nesprávné poučení krajského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí [...] je přípustná kasační stížnost, nemůže založit její přípustnost". Kasační stížnost tedy jako nepřípustnou Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve všech pěti případech stěžovatelem napadenými rozhodnutími odmítnul.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Jak totiž vyplývá z obsahu napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu, kasační soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svých odmítavých rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že v dané věci nejsou dány podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatele ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., který stanoví, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Tento závěr Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnosti stěžovatele byly odmítnuty z procesních důvodů, nemohl se Ústavní soud zabývat námitkami stěžovatele, které se nevztahovaly důvodům tohoto odmítnutí, nýbrž k otázkám "neúspěšnosti námitky neúčinnosti doručení" v řízení před krajským soudem. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti k věci samé uvádí, že Nejvyšším správním soudem citované usnesení ze dne 25. 8. 2010, č. j. 3 Ans 13/2010 - 109, na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť v jeho případě je předmětem přezkumu rozhodnutí upravující vedení řízení, pak není zřejmé, jak toto tvrzení může sloužit ku prospěchu stěžovatele. To platí i o dalších námitkách stěžovatele uvedených v argumentačně nejasné ústavní stížnosti, která je dle svého obsahu velmi pravděpodobně sepsána stěžovatelem, nikoli advokátem, který pouze připojil podpis na plnou moc. Z listin založených ve spise přitom vyplývá, že stěžovatel svému zástupci neposkytl potřebnou součinnost k sepsání řádné ústavní stížnosti. Vzhledem ke zřejmé neopodstatněnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud nepřistoupil k výzvě k odstranění vad podání, neboť ani takový postup by nemohl vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí.
Jelikož zásah do práv stěžovatele, jichž se dovolává, v záhlaví citovanými rozhodnutím kasačního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu