ECLI:CZ:US:2011:1.US.1997.11.1
sp. zn. I. ÚS 1997/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti DUROFIN REAL, spol. s r. o., se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Nádražní 962/123, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, čj. 10 Co 875/2010 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, protože jím měla být porušena povinnost uložená čl. 95 odst. l Ústavy a její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka vytkla postupu Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud"), že jí, jako oprávněné v řízení o výkon rozhodnutí, upřel řádný opravný prostředek. Odvolání povinného E. K. (dále "povinný") nesměřovalo ke zpochybnění platnosti exekučního titulu. Jeho námitka, že nepodepsal notářský zápis, sepsaný Mgr. H. P., zástupkyní notářky JUDr. H. J., sp. zn. N 531/2008 - NZ 471/2008, dne 13. 11. 2008 (dále "notářský zápis"), je lživá a obstrukční.
Podle stěžovatelky odvolací soud rozhodl mimo rámec své přezkumné pravomoci, neboť otázka neplatnosti notářského zápisu měla být projednána podle §268 OSŘ. Postupoval rovněž v rozporu s obecnou úpravou právních úkonů a s §122 občanského zákoníku, pokud uzavřel, že z obsahu ujednání o smluvní pokutě není zřejmé, zda dnem vzniku nároku na její zaplacení je vždy 14. den v měsíci, nebo každý jeho 1. den a od kterého okamžiku naposledy má povinný smluvní pokutu zaplatit.
Závěr odvolacího soudu, že notářský zápis není, ve vztahu ke smluvní pokutě, materiálně vykonatelný z důvodu nedostatku existence konkrétního ujednání o době plnění, je v rozporu s vůlí účastníků při uzavírání tohoto právního úkonu a s ustanovením §34 a násl. občanského zákoníku. Se závěrem o "nedostatku existence konkrétního a určitého ustanovení" se stěžovatelka neztotožňuje a pokládá jej za zmatečný. Má-li rozhodnutí nastolit právní jistotu, je nezbytné rozhodnout o absolutní neplatnosti právního úkonu, tedy "absenci", a nikoliv "nedostatku existence", tedy "existence" bez precizace její míry. Jeho nezákonný postup je tak v příčinné souvislosti se škodou, která jí vznikla upřením nároku na zaplacení smluvní pokuty.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Opavě (dále "soud prvního stupně") ze dne 12. 4. 2010, čj. 21 EXE 377/2010 - 20, byla, podle notářského zápisu, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 360.000,- Kč s 0,03 % denním úrokem z částky 360.000,- Kč za období od 14. 11. 2008 do 13. 1. 2009, smluvní pokuty za měsíce březen 2009 až únor 2010 v částkách po 30.000,- Kč měsíčně a v částce 30.000,- Kč od 1. března 2010 za každý i započatý měsíc do zaplacení a náklady řízení. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 1. 2011, čj. 10 Co 875/2010 - 39, zamítl návrh stěžovatelky na uspokojení její pohledávky na smluvní pokutě, v ostatním usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Odvolací soud uvedl, že povinný uplatnil námitku formální nevykonatelnosti exekučního titulu. Proto bylo jeho povinností přezkoumat napadené usnesení i z jiných důvodů, ale vždy jen ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro nařízení exekuce. Proto m.j. přezkoumal, zda exekuční titul je formálně a materiálně vykonatelný. Pokud jde o ujednání o smluvní pokutě, pak s odkazem na §71a a §71b zákona č. 358/92 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále "notářský řád"), dospěl k závěru, že v této části je notářský zápis materiálně nevykonatelný (jeho neplatností se nezabýval) z důvodu absence konkrétního ujednání o době plnění. Své závěry v odůvodnění usnesení odůvodnil a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Stěžovatelka ve své replice uvedla, že krajský soud jen zopakoval argumentaci, která je obsažena v jeho usnesení, a opět se nevypořádal s jejími námitkami.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není tedy další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen a do jeho pravomoci také nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s ním neztotožňoval (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93 a řada dalších).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka vidí zásah do svého práva na soudní ochranu ve skutečnosti, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl její návrh na zaplacení smluvní pokuty, čímž podle ní rozhodl extenzivně mimo rámec své přezkumné pravomoci. Ústavní soud však tento názor nesdílí.
Z rozhodnutí odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že námitku povinného o tom, že notářský zápis vlastnoručně nepodepsal, neshledal důvodnou. V rámci svého odvolacího přezkumu pak uzavřel, že ve vztahu k smluvní pokutě je notářský zápis formálně i materiálně nevykonatelným, neboť není dostatečně určitým v otázce doby plnění, respektive není zřejmé, kdy je smluvní pokuta splatná a do kdy se má platit. Z důvodu absence takovéhoto konkrétního ujednání pak rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatelky v této části zamítl. Pokud jde o jeho závěr o tom, že notářský zápis není ve vztahu k povinnosti platit smluvní pokutu materiálně vykonatelný, jde o právní závěr nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě šlo o projev libovůle či následek svévolného rozhodování, ani stěžovatelkou tvrzený rozpor s ustanovením §34 a násl. občanského zákoníku. "Nedostatkem existence konkrétního a určitého ustanovení" pak odvolací soud měl zjevně na mysli jeho absenci.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, zakotvuje právo na spravedlivý proces. Tím garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu podle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. Ke zrušení rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však, jak již uvedeno, Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V přezkoumávané věci tak Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že odvolací soud rozhodl postupem, který by nerespektoval stěžovatelčina základní práva. Ústavní stížnost tak pouze vyjadřuje její nesouhlas s výše konkretizovanými závěry a nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny. V podstatě se obrací na Ústavní soud se žádostí, aby přehodnotil jednotlivé skutkové závěry a z nich vyplývající právní zjištění odvolacího soudu, což však nespadá do shora uvedených limitů jeho přezkumu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu