ECLI:CZ:US:2011:1.US.2057.11.1
sp. zn. I. ÚS 2057/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Mališem, advokátem, se sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 10 Co 914/2010, a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 40 D 125/2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Valašském Meziříčí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné a po odstranění vytknutých vad řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dalších ustanovení ústavního pořádku.
K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, z něhož vyplynulo následující: Krajský soud v Ostravě jím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který zastavil dovolací řízení, protože stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z dovolání a její další žádost o osvobození od soudních poplatků posoudil jako nedůvodnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka, ač byla řádně vyzvána, soudní poplatek 5000,- Kč za podané dovolání nezaplatila. Podle názorů soudů disponuje prostředky nabytými v dědictví, a pokud stěžovatelka tvrdí, že je již nemá, nelze to vyhodnotit v její prospěch. Kromě toho odvolací soud doplnil, že ve věci stěžovatelky se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva. Stěžovatelce bylo vysvětleno, že dědické řízení je řízením nesporným, a soudu v něm nepřísluší provádět dokazování k majetku spornému s odkazem na §175y o. s. ř. Pokud by se v budoucnu zjistilo, že je zde neprojednaný majetek zůstavitelky, je možno jej projednat podle §175x o. s. ř. v dodatečném projednání dědictví.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle jejího názoru v dědickém řízení rozhodl soud nesprávně, pokud nevyčkal rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví ve vztahu ke spornému pozemku, na němž se nachází budova nabytá stěžovatelkou v dědictví, ačkoliv byl informován, že se toto soudní řízení vede. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále podrobně argumentuje svými majetkovými poměry a vysokými výdaji v rozhodném období, které přes vlastnictví dvou nemovitostí jí neumožňují soudní poplatek uhradit. Zvláště stěžovatelka argumentuje závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09, které mají dopadat i na její situaci. Poukazuje na to, že od rozhodnutí o stejné žádosti v roce 2009 uplynul do podání opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků jeden rok, během něhož se změnily majetkové poměry stěžovatelky. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, jak již bylo uvedeno.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
O osvobození od soudního poplatku lze dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že se oběma zmíněnými kritérii zabýval, přičemž shledal, že ani jedno nelze vyložit a aplikovat ve prospěch žádosti stěžovatelky. Jeho závěry jsou v napadeném rozhodnutí dostatečně srozumitelně a logicky vyloženy a opírají se o konkrétní skutečnosti. Nelze tedy hovořit o soudní svévoli. Ani po právní stránce, pokud krajský soud při posouzení bezúspěšnosti bránění práva poukazuje na §175y odst. 1 o. s. ř., nelze hovořit o výkladu nepřípadném, neboť i Ústavní soud již dříve připomněl, že řešení sporného majetku mimo dědické řízení podle citovaného ustanovení je prostředkem, na nějž je nutno dědice odkázat i s ohledem na zásadu vigilantibus iura (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 497/08 ze dne 13. 3. 2008 na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu