ECLI:CZ:US:2011:1.US.2072.10.1
sp. zn. I. ÚS 2072/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem AK Valašské Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 124/2010-44 ze dne 3. 5. 2010 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, č. j. 19 C 318/2009-37 ze dne 15. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, nevzaly podle názoru stěžovatelky při svém rozhodování dostatečně v úvahu stěžovatelkou namítanou skutečnost, že v době od rozhodnutí o částečném osvobození stěžovatelky od soudních poplatků došlo u ní k takové změně, která by mohla vést k jejímu osvobození od soudních poplatků rozsahu větším, než byl původně přiznán. Konkrétně se jednalo o to, že stěžovatelka se v mezidobí rozvedla (říjen 2009) a od té doby si vše hradí sama. Dále si musela vzít půjčku ve výši 30.000,- Kč, aby uhradila nedoplatek za úhrady plynu v roce 2009. V neposlední řadě jí byla přiznána státní sociální podpora v podobě příspěvku na bydlení dne 15. 3. 2010.
Při svém rozhodování soudy - podle stěžovatelky - vůbec nevzaly v úvahu zásadu vyplývající z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle níž při posouzení otázky, zda jsou u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, vychází soud z aktuálního stavu a nepřísluší mu zkoumat důvody, pro které se účastník ocitl v poměrech, jež odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků.
Soudy rovněž nevzaly zřetel na důvod zahájeného řízení, ohledně něhož stěžovatelka žádala osvobození od soudních poplatků. V daném případě bylo totiž pro stěžovatelku podání určovací žaloby nezbytné pro to, aby po úspěšném skončení takového soudního řízení mohlo být v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k pozemku, které vinou státních úředníků nebylo do katastru nemovitostí zapsáno již z podnětu právní předchůdkyně stěžovatelky krátce po válce.
Ze shora uvedených skutečností podle stěžovatelky vyplývá, že obě napadená usnesení byla zatížena nadměrným formalismem s prvky libovůle, což mělo za následek odepření spravedlnosti pro ni.
Oba soudy tedy nerespektovaly základní poslání soudního řízení, kterým je zjištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, čímž porušily princip rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti řízení. Tímto svým postupem zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu, v důsledku čehož byla porušena ustanovení článku 36, článku 37 odst. 2, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dne 16. 2. 2011 stěžovatelka doplnila takto koncipovanou ústavní stížnost o námitku možné podjatosti JUDr. Jarmily Kolářové, podle tvrzení stěžovatelky soudkyně Krajského soudu v Ostravě, která se měla podílet na vydání v záhlaví tohoto usnesení citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatelka možnou podjatost této soudkyně dovozovala z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí sp. zn. 19 C 318/2009. Zjistil, že rozhodnutím jmenovaného soudu ze dne 15.3. 2010, č.j. 19 C 318/2009-37 bylo rozhodnuto tak, že řízení se zastavuje (výrok I). Výrokem II podle stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka (jako žalobkyně) před obecnými soudy domáhala určení vlastnického práva. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2009, č. j. 42 Co 483/2009-29 bylo rozhodnuto, že se žalobkyni přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 % a byl jí "přiznán" zástupce pro řízení, to vše na náklady státu. Proto byla opětovně vyzvána k zaplacení padesátiprocentní časti soudního poplatku, ve výši 1.500,- Kč. Přes tuto výzvu soudní poplatek nebyl zaplacen. Dále se v odůvodnění konstatuje: "Žalobkyně měsíc po rozhodnutí krajského soudu, místo toho, aby dle výzvy zaplatila soudní poplatek, podala soudu novou žádost, o osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že se jí změnily natolik majetkové poměry, že není schopna soudní poplatek ve výši 1.500,- Kč zaplatit, když musí hradit doplatek plynu. [...] Dle názoru soudu se v tak krátké době nemohly změnit majetkové poměry žalobkyně natolik, aby nemohla soudní poplatek zaplatit. Není povinností soudu se zabývat opakovanou žádostí žalobkyně o osvobození od soudních poplatků v tak krátké době na základě toho, že žalobkyně má zvýšené výdaje za plyn. Soud opakovaně poukazuje na skutečnost, že žalobkyně disponovala v rámci dědictví s větší finanční hotovostí a měla tak možnost si vytvořit jisté finanční úspory. [...] Je nutné si také uvědomit, že stejně jako každý subjekt je povinen platit daně, je povinen platit i poplatky, i když prostředky k úhradě prokazatelně vůbec žádné nemá. Smyslem institutu osvobození od soudního poplatku dle ust. §138 o.s.ř. je, aby účastník nebyl jen pro své majetkové poměry nebo jiné významné osobní poměry vyloučen z Listinou práv a svobod zajištěného práva na přístup k soudu a měl možnost uplatnit nebo hájit svá práva před soudem. Jedná se zcela o výjimečný institut, obzvláště v současné době, kdy majetkové poměry účastníka jsou pečlivě zkoumány. Tak činil již okresní soud a následně i krajský soud, který nakonec po pečlivém uvážení dospěl k názoru, že žalobkyni osvobozuje od soudního poplatku v částce 1.500,- Kč a ustanovil ji zástupce pro řízení na náklady státu, které budou hrazeny ze státních rozpočtových prostředků. Okresní soud vázán názorem krajského soudu, proto vyzval k zaplacení soudního poplatku, který zaplacen nebyl a řízení zastavil. Žalobkyně by měla ctít a respektovat názor odvolacího soudu, soudní poplatek 1 500,- Kč zaplatit a nezneužívat tohoto jedinečného institutu. [...] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř."
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 5. 2010, č. j. 42 Co 124/2010-44, tak, že: "Odvolací soud usnesení okresního soudu potvrzuje (výrok I). [...] Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II)".
Odvolací soud zejména uvedl, že soud prvého stupně nepřihlédl k opětovné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, neboť jedinou změnou v jejich poměrech byly zvýšené výdaje za plyn. Poukázal na to, že žalobkyně v rámci dědictví disponovala větší finanční hotovostí a měla tedy možnost vytvořit si určité finanční úspory. Odvolací soud ještě dodal, že se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvého stupně, že od rozhodnutí o částečném osvobození žalobkyně od soudních poplatků nedošlo u stěžovatelky - žalobkyně k takové změně poměrů, která by mohla vést k jejímu osvobození od soudních poplatků v rozsahu větším, než jí bylo doposud přiznáno. V tomto směru odvolací soud zcela odkázal na podrobné a přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení prvostupňového soudu.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí. Stejně jako v napadeném rozhodnutí konstatoval, že poměry na straně stěžovatelky byly v souvislosti s rozhodnutím o osvobození od zaplacení soudních poplatků řádně prošetřeny a soud neshledal, že by u ní došlo k takové změně, která by mohla vést k jejímu dalšímu osvobození od placení soudních poplatků ve větším rozsahu, než v jakém jí bylo již v předcházejícím řízení přiznáno. Soud má za to, že jeho rozhodnutím nemohla být porušena základní práva (svobody) stěžovatelky. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyslovil souhlas.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí, podle něhož se již prvostupňový soud se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádal. Ani odvolací soud se prý nedopustil žádného porušení základních práv stěžovatelky. S upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona Ústavním soudu v vyjádřil souhlas.
Protože napadená rozhodnutí nevnesla do věci nic nového, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice a při rozhodování k ním nepřihlížel.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (v širším slova smyslu), přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, jimiž jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků toliko ve výši padesáti procent; to znamená, že stěžovatelce bylo soudem stanoven soudní poplatek ve výši 1.500,- Kč. Stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti v podstatě namítala, že obecné soudy nezohlednily nové skutečnosti - v části I tohoto usnesení uvedené - které podle jejího názoru odůvodňují úplné osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud těmto námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Právo přiznat osvobození od soudních poplatků přísluší na základě zhodnocení žadatelem poskytnutých a úplných podkladů obecným soudům. Ze soudního spisu vyplývá, že se soud prvního stupně podrobně zabýval zjištěním majetkových poměrů stěžovatelky a plně respektoval právní závěry uvedené v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 17.12. 2009, č. j. 42 Co 483/2009-29. Své rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnil. Právě tak i odůvodnění citovaného rozhodnutí krajského soudu je z ústavního hlediska přijatelné; navazuje totiž na závěry původního rozhodnutí ze dne 17.12. 2009. Proto Ústavní soud nemá důvodu do této vlastní rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout. Ty postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly pouze podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dojít nemohlo. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že při studiu vyžádaného soudního spisu si nemohl nevšimnout - ač společensko-sociální poměry stěžovatelky ovlivnilo několik negativních skutečností - že stěžovatelka má stále k dispozici věci větší majetkové hodnoty. Rovněž její zkušenost s působením v obchodních společnostech naznačuje, že není člověkem dlouhodobě nezařazeným do běžných ekonomicko-sociálních vztahů. Podle přesvědčení Ústavního soudu lze tedy spravedlivě dovozovat, že byla-li stěžovatelce uložena povinnost zaplatit část soudních poplatků, nelze to shledávat protiústavním.
Doplnila-li stěžovatelka svoji ústavněprávní argumentaci později ještě o výše uvedenou námitku podjatosti soudkyně Krajského sodu v Ostravě, Ústavní soud se jí nezabýval. To proto, že stěžovatelka tuto námitku koncipovala sama, aniž by ji v souladu se zákonem o Ústavním soudu doplnil její advokát. Stěžovatelka tak učinila i přes to, že obligatorní právní zastoupení před Ústavním soudem je jí již z řady předchozích řízení dobře známo (srov. lustrum na obalu spisu).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších poplatků, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu