ECLI:CZ:US:2011:1.US.2084.11.1
sp. zn. I. ÚS 2084/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. Č., zast. Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou, sídlem Chodská 12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2011, č.j. 22 Cdo 2569/2009-177, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.1.2009, č.j. 23 Co 491/2008-145, a proti Okresního soudu Praha-západ ze dne 2.7.2008, č.j. 4 C 46/2007-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CENTRAL GROUP, a.s., sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"), s tvrzením, že jimi byla porušena její práva chráněná Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to rozsahu práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, jakož i práva na soudní ochranu a s tím souvisejícího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. V úvodu ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkový stav, k němuž uvedla, že je vlastníkem pozemku parc. č. 697/4 v kat. úz. Psáry, se kterým sousedí pozemek parc .č. 1072/2 ve vlastnictví obce Psáry, jakož i další pozemky (parc. č. 689/1 a 1078). V roce 2008 (pozn. Ústavního soudu: z chronologického popisu vyplývá, že jde o nesprávný údaj) bylo vydáno ve prospěch vedlejší účastnice stavební povolení, kterým byla na pozemcích parc. č. 689/1 a 1078 povolena stavba STL plynovodu a obslužné komunikace. Vedlejší účastnice dále navrhovala stavbu opěrné zdi na pozemku parc. č. 1072/2, stěžovatelka s touto stavbou nesouhlasila, nakonec k výstavbě opěrné zdi dala souhlas, neboť jí záměr byl v podstatě vnucen jako řešení, jež je za dané situace jedině možné. V průběhu výstavby stěžovatelka zjistila, že vedlejší účastnice zasahuje do jejího vlastnického práva k pozemku parc. č. 697/4. Na její žádost byl vyhotoven geometrický plán. Protože jednání s vedlejší účastnicí nevedlo k uspokojivému řešení, podala žalobu na ochranu vlastnického práva s návrhem na zaplacení, kterou po poučení soudu přeformulovala na žalobu o odstranění stavby. V další části zrekapitulovala podrobně dosavadní průběh sporu ve třech instancích, přičemž v tomto rámci vždy uvedla základní závěry každého z obecných soudů a vyjádřila s nimi nesouhlas. To platí zejména o povaze stavby opěrné zdi jako součásti pozemku, o zpětvzetí jejího odvolání v jiném stavebním řízení, o absenci jejího souhlasu s umístěním stavby (str. 3 - str. 11), pak navázala argumentací o porušení ústavních práv, tj. především odůvodněním tvrzení o zásahu do vlastnických práv, včetně návrhu na případné posouzení, zda nedošlo k porušení čl. 4 Listiny "vnucením" vlastnického práva k věci.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost odstranit opěrnou zeď včetně navážky na pozemku parc. č. 697/4 v kat. úz. Psáry a uvést ho do původního stavu, včetně obnovy oplocení, schodů, zatravnění, obnovení elektropřípojky a zaplacení částky 9 000,- Kč. Žalobu odůvodnila tvrzením, že je vlastnicí předmětného pozemku, na kterém vedlejší účastnice provedla neoprávněně výstavbu opěrné zídky, čímž zasáhla do jejího vlastnictví; zaplacení požadované částky se domáhá proto, že jí vznikla újma úhradou odměny za zaměření. Vedlejší účastnice brojila proti žalobě argumentem, že opěrná zeď není jejím vlastnictvím. Okresní soud - v rámci dokazování - konstatoval výlučné vlastnictví stěžovatelky k předmětnému pozemku a zjistil, že vedlejší účastnice prováděla v dané lokalitě výstavbu STL plynovodu a obslužné komunikace a v rámci této stavby stavěla vozovku na pozemku parc. č. 1072/2. V průběhu stavebního řízení nabídla vedlejší účastnice provést opěrnou zeď v místech, která si to vyžádají, a vstup na jednotlivé pozemky z chodníku, zpracovaný projekt stěžovatelka prostřednictvím svého manžela odsouhlasila, následně vzali zpět odvolání proti stavebnímu povolení. Soud vzal za prokázané, že se účastníci ústně dohodli (stěžovatelka jednala prostřednictvím svého manžela), že vedlejší účastnice vystaví opěrnou zeď v místě původního oplocení, tj. v místě, o kterém měli za to, že jde o hranici předmětného pozemku s pozemkem ve vlastnictví obce Psáry. Za 5 let po výstavbě opěrné zdi si stěžovatelka nechala vypracovat zaměření hranic, podle něhož hranice předmětného pozemku nejsou v místě původního oplocení, ale jsou až za opěrnou zdí směrem k pozemku parc. č. 1072/2. Právní závěry založil okresní soud na zjištění, že nepřichází v úvahu aplikace §135c obč. zákoníku, neboť opěrná zeď není samostatnou věcí; jejím hlavním smyslem a důvodem existence je opora a ochrana pozemku, je tak součástí pozemku, na kterém se nachází, tudíž je vlastnictvím stěžovatelky, a proto nelze vedlejší účastnici uložit povinnost opěrnou zeď odstranit jako neoprávněnou stavbu. Okresní soud neshledal ani jiný právní důvod pro odstranění opěrné zdi, k čemuž doplnil, že opěrnou zeď provedla vedlejší účastnice na žádost stěžovatelky, s jejím souhlasem a podle jejích pokynů a na náklady vedlejší účastnice. Nepovažoval za rozhodné, že v době výstavby zdi účastníci nevěděli, že zeď je ve skutečnosti stavěna na pozemku stěžovatelky, nikoliv vně nebo na jeho hranicích, jak se domnívali vycházejíce z katastrálních map; za nerozhodné považoval i skutečnost, že stěžovatelka po výstavbě zjistila, že zeď byla vystavěna na jiném místě, než původně předpokládala - objektivní skutečnosti spočívající v jiné reální poloze předmětné zdi nelze klást vedlejší účastnici k tíži. Na základě těchto zjištění a právních závěrů okresní soud žalobu zamítl (včetně dalších navrhovaných povinností), nepřiznal ji ani požadovanou sumu za zaměření pozemku, protože vedlejší účastnici nelze klást k tíži, že v katastrálních mapách nebyly hranice předmětného pozemku řádně zaneseny a stěžovatelka neměla proti místu výstavby zdi žádných námitek.
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že s výstavbou opěrné zdi nesouhlasila, trvala na svém přesvědčení, že za protiprávní stav odpovídá vedlejší účastnice, jako stavebník, ona byla ovlivněna události a snahami vedlejší účastnice dosáhnout výstavby komunikace v terénu, bez níž by se opěrná zeď neobešla. Zdůraznila, že pokud by měla být považována za vlastnici opěrné zdi, pak je vlastnicí zcela nedobrovolnou. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku a předcházejícího řízení dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání není důvodné. Přisvědčil jí, že se domáhá ochrany vlastnického práva, ztotožnil se však se závěrem, že vedlejší účastnice nezasáhla do vlastnického práva stěžovatelky k pozemku neoprávněně, když se ztotožnil s názorem, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda po provedeném místním šetření v roce 2001 (s odkazem na přípis manžela stěžovatelky, který s vedlejší účastnici za stěžovatelku jednal, a na následné zpětvzetí odvolání proti stavebnímu povolení); o této dohodě - podle krajského soudu - svědčí též skutečnost, že stěžovatelka nenamítala nic proti stavbě opěrné zdi, která probíhala na podzim 2001 a rovněž tak nebránila své vlastnické právo ani po dokončení této zdi, přičemž tento stav trval až do podzimu 2006, kdy stěžovatelka zadala nové zaměření hranic předmětného pozemku. Odvolací soud tak zaujal stejný názor, jako soud I. stupně, že vedlejší účastnice vystavěla opěrnou zeď na předmětném pozemku se souhlasem stěžovatelky na základě uzavřené dohody, tudíž vedlejší účastnice nezasahovala vystavěním opěrné zdi do vlastnických práv stěžovatelky a nezřídila tuto stavbu na předmětném pozemku bezprávně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 obč. soudního řádu; Nejvyšší soud ho shledal nepřípustným a napadeným usnesením ho odmítl. V odůvodnění připomenul, že tzv. nenárokové dovolání je přípustné jen pro řešení právních otázek, proto je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Nemohl proto přihlížet k těm dovolacím námitkám, které zpochybňují skutková zjištění, ze kterých soudy vyšly; východiskem k posuzování přípustnosti dovolání tak bylo zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda, podle které měla žalovaná vystavět na své náklady spornou zeď. Dále se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelčinými námitkami. K otázce, zda sporná opěrná zeď je součástí pozemku, a tudíž je vlastnictvím stěžovatelky uvedl, že zatímco soud prvního stupně na tuto otázku odpověděl kladně, odvolací soud se jí, jak mu stěžovatelka vytýká, nezabýval. To proto, že v odvolacím řízení stěžovatelka uvedený závěr soudu prvního stupně nezpochybnila, naopak uvedla, že tato otázka je pro posouzení oprávněnosti zásahu vedlejší účastnice do jejího vlastnického práva k pozemku nevýznamná; proto odvolací soud neměl důvod se jí zabývat a věnoval se její argumentaci, že vedlejší účastnice neměla právo zeď na jejím pozemku zřídit. Až v dovolání staví stěžovatelka otázku vlastnictví zdi jako zásadní. K tomu doplnil stanovisko, že rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005, se uvádí: "Opěrná zeď tvoří součást pozemku, k němuž přiléhá". Pokud stěžovatelka odkazuje na "rozhodnutí Nejvyššího správního soudu SJS 13222/22" (publikované v ASPI), poznamenal Nejvyšší soud, že jde o rozhodnutí týkající se jen stránky "stavebně-technické"; vlastnictví zdi se vůbec netýká a navíc bylo vydáno v roce 1922, kdy úprava vztahu pozemku a staveb na něm umístěných byla zcela jiná než nyní. Navíc otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu, a nezakládá přípustnost tzv. nenárokového dovolání (s odkazem na několik vlastních rozhodnutí).
Souběžně s dovoláním podala stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 23.4.2009, sp.zn. I. ÚS 840/09, odmítnuta jako nepřípustná.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o její žalobě na odstranění stavby opěrné zdi a souvisejících nároků. Ústavní soud shledává, že obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelčiným žalobním návrhem velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy (nedošlo tak k zásahu do práva na soudní ochranu). Obecné soudy argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily nemožnost aplikace ustanovení §135c obč. zákoníku, protože sporná stavba opěrné zdi byla zřízena na jejím pozemku na základě ústní dohody, proto nezbývalo, než žalobu zamítnout. V takovém případě nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva. Ústavní soud navíc dodává, že pokud obecné soudy kalkulovaly se zjištěním, že se stavba opěrné zdi stala součástí stěžovatelčina pozemku, tak šlo o tzv. akrescenci (přírůstek), tudíž nelze na tento případ doslova aplikovat regulaci součásti věci podle §120 odst. 1 obč. zákoníku, a posuzovat např. funkční souvislost, či možnost zhodnocení, resp. znehodnocení, jak se stěžovatelka opakovaně snaží tvrdit.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu