ECLI:CZ:US:2011:1.US.2240.10.1
sp. zn. I. ÚS 2240/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky T. R., zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem Hybernská 20, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2009, č. j. 15 C 96/2005-207, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2009, č. j. 15 Co 160/2009-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se domáhá v ústavní stížnosti zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky (tedy napadené rozhodnutí krajského soudu) jí bylo (resp. její právní zástupkyni v řízení před obecnými soudy) doručeno dne 19. 1. 2010.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1).
Ústavní stížnost se tak - na první pohled - jeví jako zjevně podána po lhůtě zákonem o Ústavním soudu stanovené k podání ústavní stížnosti, neboť byla pomocí datové schránky doručena Ústavnímu soudu až dne 2. 8. 2010.
Nicméně, nyní posuzovaná věc je komplikovanější a jiná.
Stěžovatelka před podáním nynější ústavní stížnosti podala ústavní stížnost (doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2010 prostřednictvím datové schránky) proti stejným rozhodnutím, které napadla v nynější ústavní stížnosti. Věc byla tehdy vedena pod sp. zn. III. ÚS 817/10 a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 11. 6. 2010 jako nepřípustná. Ústavní soud v citovaném usnesení hovořil o dovolání, o jehož přípustnosti rozhoduje sám dovolací soud, a v tomto kontextu m.j. uvedl, že "...v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost...lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.".
Nicméně, dovolání podané stěžovatelkou nebylo ve skutečnosti dovoláním, o jehož přípustnosti by rozhodoval sám dovolací soud, a u něhož by tak platilo, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozím rozhodnutím okresního a krajského soudu by počala běžet až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Ostatně již poučení napadeného rozsudku odvolacího soudu znělo, že "Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.", tedy že dovolání je nepřípustné ze zákona dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění platném do 30. 6. 2009 (a contrario dovolání, jehož přípustnost záleží na uvážení dovolacího soudu); výrokem napadeného rozsudku okresního soudu totiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku uvedenou v §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 817/10, tedy (zřejmě) vycházelo z premisy, že stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost záleží na uvážení dovolacího soudu, a tak fakticky poučilo stěžovatelku, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozím rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu počne běžet až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Za tohoto specifického stavu by nynější eventuální rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky - která však mohla vycházet z důvěry v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 817/10 - pro opožděnost, neboť nynější ústavní stížnost byla podána až dne 2. 8. 2010, mohlo znamenat denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) a přepjatý formalismus.
Proto Ústavní soud - v tomto konkrétním případě - počítal lhůtu k podání ústavní stížnosti nikoli od podání nynější ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. I. ÚS 2240/10), nýbrž již od podání dřívější ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. III. ÚS 817/10).
Sama původní ústavní stížnost stěžovatelky vedená pod sp. zn. III. ÚS 817/10 byla Ústavnímu soudu doručena datovou schránkou dne 22. 3. 2010. Poněvadž byl napadený rozsudek doručen advokátce stěžovatelky dne 19. 1. 2010, byla ústavní stížnost podána včas (v poslední den zákonné lhůty).
Ústavnímu soudu proto nic nebránilo v tom, aby se zabýval meritem věci.
III.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21.1.2009, uložil žalované stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.306,90 Kč s 2% úrokem z prodlení od 6.12.2003 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 700,- Kč (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o dílo, dle níž se žalobkyně zavázala opravit vozidlo stěžovatelky (zn. Citroen Xsara) po nehodě, tak jak to bylo vymezeno v zakázkovém listu; pokud jde o cenu díla, pak účastnice při jednání o uzavření smlouvy dne 21.10.2003 projevily vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny s tím, že tato cena měla být hrazena z pojistného plnění (z havarijního pojištění). Okresní soud vzal z prokázané, že žalobkyně dílo provedla, vozidlo po opravě předala stěžovatelce, přičemž na cenu díla ve výši 95.974,20 Kč s vyúčtovanou fakturou byla započtena platba stěžovatelky ve výši 5.000,- Kč a úhrada pojišťovny ve výši 73.667,30 Kč. Žalovaný nedoplatek ceny ve výši 17.306,90 Kč, jenž představuje 22% daň z přidané hodnoty, stěžovatelka dosud nezaplatila, ačkoli bezprostředně po seznámení se s tímto požadavkem přislíbila žalobkyni, že jí částku uhradí dodatečně s tím, že jako plátkyně daně z přidané hodnoty uplatní u příslušného finančního úřadu nárok na odečet DPH ve výši 17.306,90 Kč. Okresní soud nepřisvědčil obraně stěžovatelky s tím, že případné vady díla, které by stěžovatelku opravňovaly k nezaplacení ceny, u žalobkyně neuplatnila.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
IV.
1) Stěžovatelka v ústavní stížnosti (na str. 4) namítá, že se Okresní soud ve Frýdku-Místku nevypořádal s jejím argumentem týkajícím se neplatnosti smlouvy o dílo (uzavřené mezi stěžovatelkou a společností AUTOSALON SVOBODA) z důvodu její neurčitosti (nedostatečné specifikace rozsahu plnění)
Tuto námitku však stěžovatelka vznesla již před odvolacím soudem a ten se s ní v napadeném rozsudku řádně a přesvědčivě vypořádal (na str. 4): "Žalovaná si u žalobkyně objednala opravu vozidla Citroen Xsara (registrační značky XXXXXX) po havárii, vozidlo bylo k opravě převzato a byl sepsán zakázkový list... Vymezení předmětu díla - oprava vozidla po havárii - považuje odvolací soud v daném případě za dostatečně určité.". Ostatně, ani sama stěžovatelka v tomto směru nic konkrétního neuvádí (kupříkladu již nesděluje, jak měl znít předmět smlouvy, aby byl dle stěžovatelky dostatečně určitý).
2) Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá (na str. 4), že se okresní soud nijak nevypořádal s jejím argumentem, že byla při uzavírání citované smlouvy uvedena v omyl. Stěžovatelka však již nevysvětluje, o jaký omyl se vůbec mělo jednat.
Je možné, že stěžovatelka měla na mysli tvrzené uvedení v omyl (patrně žalobcem) tím, že žalobce zajistí provedení opravy vozidla autorizovaným servisem vozidel Citroen (srov. např. č. l. 136 spisu a str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Leč, na zakázkovém listu (č. l. 6 spisu) není uvedeno, že by měl žalobce zajistit provedení opravy autorizovaným servisem Citroen a neplyne to ani z výpovědi jednatele žalobce Ing. S. (č. l. 117-118 spisu). Stěžovatelka ani neuvádí, proč by mělo jít o právně relevantní omyl.
Zásadní však je, že na tuto námitku stěžovatelky (ohledně údajného omylu) přesvědčivě reagoval již odvolací soud (na str. 4 napadeného rozsudku). Ten reflektoval především chování stěžovatelky po doručení faktury, kdy žádné výhrady neměla a poukázal i na to, že stěžovatelka posléze uplatnila odpočet DPH ve stejné částce. V obdobném smyslu se vyjádřil též okresní soud; ten prohlásil, že vozidlo bylo po opravě převzato, že žádné reklamace stěžovatelka nevznesla a že se proto obrana stěžovatelky jeví jako účelová (srov. č. l. 214 spisu). V těchto částech odůvodnění napadených rozhodnutích obecných soudů lze spatřovat reakci na námitku stěžovatelky (kterou uplatnila i v ústavní stížnosti), že dílo (oprava) nebylo provedeno řádně. Konkrétněji k tomu vysvětlil odvolací soud, že "Žádné relevantní skutečnosti, které by žalovanou opravňovaly k odmítnutí zaplacení ceny díla, respektive jejího nedoplatku (§§548 odst. 1, 544 odst. 1 obchodního zákoníku), nebyly ani v odvolacím řízení zjištěny, neboť vady díla žalovaná neprokázala (ani je řádně u žalobkyně neuplatnila)." (srov. str. 4 napadeného rozsudku).
3) S předchozí částí tohoto usnesení souvisí i tvrzení stěžovatelky, že okresní soud v napadeném rozsudku nevysvětlil, proč neprovedl některé z jí navrhovaných důkazů (např. výslech M. a Z.), neboť tyto důkazy měly - zřejmě - doložit existenci požadavku stěžovatelky, aby opravu vozidla prováděl autorizovaný servis Citroen (srov. str. 2 protokolu o jednání před odvolacím soudem na č. l. 233 spisu).
Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury nemají obecné soudy povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995 nebo v poslední době např. usnesení sp. zn. I. ÚS 755/10).
Taková situace nastala i v této souzené věci. Nalézací soud totiž nevyhověl stěžovatelčiným důkazním návrhům s odůvodněním, že je nepovažuje pro rozhodnutí ve věci za podstatné (srov. č. l. 202 nahoře spisu); odvolací soud konformně s tím - po předložení argumentace, na kterou Ústavní soud odkazuje - uzavřel, že "není proto důvodná výtka žalované o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu v řízení před okresním soudem, který k osvětlení uvedené skutečnosti neprovedl výslech žalovanou navržených svědků Z. a M." (str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Zde lze citovat i judikaturu Ústavního soudu, dle níž (v tam souzeném případě) odmítnutím důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv či svobod; to dokonce ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla v rozhodnutí obecného soudu explicitně zmíněna. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.".
4) Stěžovatelka dále rozporuje názor okresního soudu, že "žádnou hranici nebo maximální strop ceny opravy nestanovila s ohledem na domněnku plné platby ze strany pojišťovny". V podstatě tvrdí, že existenci určité maximální ceny opravy je možno dovodit jak z její výpovědi, tak např. i z výpovědi Ing. P. S., neboť jak on, tak i společnost AUTOSALON SVOBODA opakovaně uváděli, že maximální dohodnutá cena byla údajně opakovaně navyšována na základě telefonické domluvy se stěžovatelkou.
Tu však stěžovatelka neadekvátně reflektuje kompetence Ústavního soudu. Ústavní soud není totiž dozorovým orgánem obecných soudů, je naopak vyčleněn z jejich soustavy, není jim nadřízen, a je "toliko" orgánem ochrany ústavnosti. Z toho plyne, že Ústavní soud zásadně neposuzuje správnost závěrů obecných soudů, nýbrž hodnotí pouze jejich ústavnost. To konkrétně znamená - co do skutkových zjištění obecných soudů - že ty lze považovat za protiústavní pouze v případě zřejmého excesivního pochybení, dosahujícího intenzity libovůle či svévole. Skutkové zjištěná obecných soudů, že stěžovatelka "žádnou hranici nebo maximální strop ceny opravy nestanovila s ohledem na domněnku plné platby ze strany pojišťovny", však je prosté excesu, a proto jako ústavně konformní obstojí.
Pokud stěžovatelka rozporuje citované skutkové zjištění s odkazem na svou vlastní výpověď, lze poukázat kupříkladu na její výpověď na č. l. 137, kde naopak k výši ceny dohodnuté opravy uvedla: "Žádný strop nebo max. hranici jsem ze své strany nestanovila." a "kromě objednávky nebyla mezi mnou a žalobcem uzavřena žádná jiná dohoda nebo dodatek o rozsahu prací nebo ceně. Já jsem se domnívala, že mám auto havarijně pojištěno, a proto celá částka z opravu bude proplacena pojišťovnou."; to tedy koresponduje i citovanému skutkovému zjištění obecných soudů.
Jinými slovy, z provedeného dokazování vyplynulo, že ve smlouvě (v zakázkovém listu) byl stanoven pouze odhad nákladů na opravu, a že účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny (srov. str. str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Proto i výpověď ing. S. není v rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, že hranice nebo maximální strop ceny opravy nebyla stanovena. V obdobném smyslu hovoří i vyjádření žalobce ("Předběžné ceně na zakázce 65.000,- Kč byla pouze orientační." - srov. č. l. 113 spisu), na které (patrně) stěžovatelka též poukazuje.
Co se týče skutkového zjištění obecných soudů, že hranice nebo maximální strop ceny opravy stanovena nebyla, lze poukázat i na přesvědčivou argumentaci na str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu. Na tu ostatně stěžovatelka ani nereaguje.
5) Stěžovatelka v pozdějším podání namítá průtahy v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 166/2003 a pod sp. zn. 10 C 109/2005. Ve vztahu k těmto řízením se však v petitu ústavní stížnosti ničeho nedomáhá, jen v odůvodnění svého podání na údajné průtahy poukazuje. Dokonce sama potvrzuje, že si je "vědoma, že předmětem této ústavní stížnosti je porušení základních práv a svobod stěžovatelky ve vztahu k řízením vedeným před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 96/2005 a Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 15 Co 160/2009" (str. 4 podání ze dne 1.12.2010). Proto se Ústavní soud průtahy, týkajícími se jiných věcí, nezabýval.
Nadto, stěžovatelka netvrdí (a ani to nijak nedokládá), že by byla před podáním ústavní stížnosti využila právní prostředek podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. v platném znění. S účinností od 1. 7. 2004 totiž zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a citovaného zákona o soudech a soudcích - zák. č. 192/2003 Sb.). Existence tohoto procesního prostředku (později novelizovaném zákonem č. 7/2009 Sb.) přináší s sebou kvalitativní změnu v procesních prostředcích umožňující účastníkům řízení, v němž dochází k průtahům, domoci se nápravy; přitom vyčerpání tohoto procesního prostředku je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti konkrétního subjektu na "jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým průtahy řízení bezesporu jsou.
6) Obdobné (jako ohledně průtahů v řízení) je třeba uvést k námitce stěžovatelky ve vztahu k řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 109/2005 - tedy k jinému řízení - jestliže namítá, že "obálka, na které bylo vyznačeno včasné datum předání stěžovatelčina podání České poště, s. p. k doručení Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, se nikdy nestala součástí příslušného spisu. Na předmětném podání stěžovatelky bylo naopak chybně a v rozporu se skutečností vyznačeno polhůtní osobní doručení předmětného podání, kterážto skutečnost byla sama o sobě způsobilá ovlivnit výsledek předmětného řízení ve stěžovatelčin neprospěch.". Jde nejen o to, že ve vztahu k řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 109/2005 se stěžovatelka petitem této ústavní stížnosti ničeho nedomáhá, ale i o to, že sama uvádí, že řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 109/2005 dosud nebylo pravomocně ukončeno, čímž současně deklaruje, že má prostor uplatňovat své námitky právě v řízení před obecnými soudy.
7) Konečně, stěžovatelka tvrdí (v pozdějším podání ze dne 1. 12. 2010), že bylo "materiálně porušeno stěžovatelčino právo na právní pomoc zakotvené v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když byla stěžovatelka při jednání konaném dne 7. 12. 2009 před tímto soudem zastupována JUDr. I. M., ustanovenou na základě usnesení Okresního soudu č.j. 15 C 96/2005-99 ve Frýdku-Místku ze dne 27. 09. 2006 k ochraně zájmů stěžovatelky v řízení vedeném před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 96/2005, a to i za situace, kdy byla vážně narušena důvěra mezi JUDr. I. M. a stěžovatelkou. O narušení vztahu důvěry mezi JUDr. I. M. a stěžovatelkou byl přitom příslušný soud zpraven na základě stěžovatelčina podání ze dne 14. 06. 2009, na základě kterého bylo na základě usnesení č.j. 15 C 96/2005-258 ze dne 30. 3. 2010 rozhodnuto o zproštění JUDr. I. M. z povinnosti stěžovatelku v příslušném řízení nadále zastupovat.".
Zde je namístě přisvědčit stěžovatelce, že i když byl příslušný soud zpraven o narušení vztahu důvěry mezi JUDr. I. M. a stěžovatelkou již stěžovatelčiným podáním ze dne 14. 6. 2009, teprve usnesením č.j. 15 C 96/2005-258 ze dne 30. 3. 2010 bylo rozhodnuto o zproštění JUDr. I. M. z povinnosti stěžovatelku v příslušném řízení nadále zastupovat (a to z důvodu narušení důvěry mezi stěžovatelkou a její právní zástupkyní). Tedy, v mezidobí proběhlo odvolací řízení (které vyústilo v napadený rozsudek krajského soudu), v němž byla stěžovatelka stále JUDr. I. M. zastoupena.
Podle přesvědčení Ústavního soudu však sama tato skutečnost intenzity protiústavnosti nedosahuje.
Především, stěžovatelka mohla již při jednání před odvolacím soudem namítat (urgovat), že dosud nebylo rozhodnuto o zproštění povinnosti JUDr. I. M. zastupovat stěžovatelku v řízení; to však neučinila (srov. protokol na č. l. 233 a 234 spisu) a opak neuvádí ani v ústavní stížnosti. Tento nedostatek aktivity ve vlastním procesním postupu nelze zhojit až v řízení před Ústavním soudem.
K tomu lze dodat, že stěžovatelka ani netvrdí, jak by se zastupování JUDr. I. M. negativně věcně projevilo na výsledku řízení (jak by jím byla stěžovatelka poškozena); v podstatě tedy namítá jen formální pochybení obecných soudů, že JUDr. I. M. měla být zproštěna povinnosti zastupovat stěžovatelku ještě před započetím jednání u odvolacího soudu.
V.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu