ECLI:CZ:US:2011:1.US.2248.11.1
sp. zn. I. ÚS 2248/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Pivovary Staropramen, a. s., se sídlem Praha 5, Nádražní 84, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, čj. 25 Co 56/2011 - 203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2010, čj. 6 C 473/2006 - 182, ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci - Komunitě Římské unie řádu sv. Voršily náhradu nákladů řízení v částce 83.832,- Kč.
Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž mají obecné soudy povinnost vždy interpretovat právní normy ústavně konformním způsobem. Konkrétně uvedl nálezy sp. zn. III. ÚS 1817/07 a sp. zn. I. ÚS 1531/07, podle nichž otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavně právní dimenze zejména tehdy, když postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. Městský soud v Praze neinterpretoval právní normu v souladu s hmotným a procesním právem, judikaturou ani nálezy Ústavního soudu, z jeho rozhodnutí je patrná libovůle a zásadní rozpor s principy spravedlnosti. Použil §142 odst. 3 OSŘ, což podle názoru stěžovatele neměl. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, dále základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, čj. 6 C 473/2006 - 182, ve výroku I. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1,522.747,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zbytek žaloby zamítl. Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 681.746,- Kč. K odvolání žalobce, podanému jen proti výroku o nákladech řízení, Městský soud v Praze shora označeným usnesením rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovanému stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 83.832,- Kč. Konstatoval, že se jednalo o spor o náhradu škody vzniklé na nemovitosti žalobce. Soud prvního stupně, při úvaze o výši škody, vycházel ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky tak nastaly podmínky pro aplikaci §142 odst. 3 OSŘ, podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě měl žalobce, co do základu věci, plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění v podstatě jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal a musela být stanovena pomocí znaleckého posudku. Tento závěr je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu - viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1310/09.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, protože se domnívá, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši, kterou určil soud prvního stupně.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde teprve v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému je rozhodování o nákladech řízení převážně doménou obecných soudů. Ústavní soud by zde mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Po přezkoumání věci, z hlediska shora vyznačených zásad, dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval, při rozhodování o náhradě nákladů řízení v této věci, v souladu s ustanovením §142 odst. 3 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu tohoto ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu