ECLI:CZ:US:2011:1.US.2252.11.1
sp. zn. I. ÚS 2252/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti PaedDr. H. S., zast. Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem, sídlem Čechova 2, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29.4.2011, č.j. 12 Co 125/2011-583, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.2.2011, č.j. 25 C 537/2009-545, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jakož i usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena ústavním zákonem zaručená jeho práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a požadoval jejich zrušení. K věci uvedl, že je vlastníkem konkrétní bytové jednotky a že spoluvlastníci jiné jednotky v domě (pan R. M. a pan M. W.) se žalobou u okresního soudu domáhali vydání rozhodnutí o nahrazení projevu vůle vlastníků ostatních jednotek a společenství vlastníků pro tento dům. Rozhodnutím měl být nahrazen souhlas vlastníků se stavebními úpravami v domě, který žalobci odůvodnili havarijním stavem příslušných prostor a okamžitou potřebou jejich oprav, když na schůzích společenství se nebyli schopni vlastníci bytových jednotek dohodnout. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil, neboť žalobci vzali žalobu zpět, protože již proběhla schůze vlastníků bytových jednotek, na které se podařilo prosadit žalobci navrhované opravy. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání, neboť se zastavením řízení nesouhlasil; krajský soud usnesení prvostupňového soudu ve výroku I. potvrdil, výrokem II. změnil tak, že žalobci a stěžovatel nemají navzájem právo na náhradu nákladů a výrokem III. uložil stěžovateli nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení.
Do další části návrhu zařadil stěžovatel argumenty, kterými dokládá svoje tvrzení o porušení základních práv. Byť naznačil strukturování této pasáže, nakonec jsou všechny argumenty koncentrovány sub lit. a). Porušení svých základních práv spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení §96 odst. 3 obč. soudního řádu, konkrétně v posouzení vážných důvodů, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu. Okresní soud měl údajně dostatek tvrzení a důkazů, aby byl schopen posoudit, že stěžovateli svědčí důvod pro meritorní rozhodnutí ve věci, zejména když uvedl, že jediným pasivně legitimovaným subjektem bylo společenství vlastníků jednotek. Sami žalobci uváděli, že pokud společenství má právní subjektivitu, je pasivně legitimováno toto společenství a nikoliv jednotliví vlastníci. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků, neboť nebyl-li stěžovatel pasivně legitimován, nemohl být platným účastníkem řízení a lze důvodně předpokládat, že by žaloba byla vůči němu zamítnuta. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že podání žaloby vůči jednotlivým spoluvlastníkům bylo šikanózním výkonem práva, že výkon jejich práva, kterým pohnali před soud ostatní vlastníky bytových jednotek, nebyl v souladu s dobrými mravy, když poukázal na úkon zpětvzetí žaloby, ve kterém žalobci výslovně uvedli, že již obdrželi souhlas 75% spoluvlastníků dle podílů (toto tvrzení je podle stěžovatele nepravdivé). Stěžovatel má za to, že jediným cílem sledovaným podáním žaloby bylo zastrašit spoluvlastníky a tímto šikanózním způsobem je následně přinutit ke schválení navrhovaných stavebních prací, kterážto skutečnost implicitně vyplývá i z podaného odvolání žalobců, v němž výslovně uvádějí, že žalovaní, tedy i stěžovatel, na počátku souhlas se stavebními pracemi neudělili, po podání žaloby a zhruba rok trvající soudní při již s předmětnými pracemi souhlasili. Skutečnost, že se žalobci odvolávali v průběhu celého řízení na výzvu stavebního úřadu, je v tomto případě irelevantní, protože měli vědět, že nejsou povinni se řídit příkazy stavebního úřadu, pokud jsou v rozporu s právními předpisy, a pokud se tak přesto rozhodli, měli být připraveni nést tomu adekvátní následky spočívající, mimo jiné, v zamítnutí žaloby vůči jednotlivým spoluvlastníkům; podle stěžovatele výzva stavebního úřadu nemůže zakládat pasivní legitimaci jednotlivých vlastníků bytových jednotek. Posléze stěžovatel poukazuje na skutečnost, že oba soudy uvádějí, že by mu pro nesouhlas se zpětvzetím mohl sloužit i jiný právní důvod, např. morální, avšak se již žádným způsobem nezabývají, v čem lze takový morální důvod spatřovat. Podle něj měl okresní soud vzít v úvahu jeho osobu a jeho hodnotový žebříček, pak by musel dospět k závěru, že stěžovatel považuje vedenou soudní při za neakceptovatelnou a dehonestující. Oba soudy vážné důvody pro rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí nenalezly, či spíše ani nehledaly. Do závěru návrhu zařadil stěžovatel shrnutí svých tvrzení, v jehož rámci uvedl, že k porušení jeho ústavního práva došlo tím, že obecné soudy nezkoumaly, zda mu svědčí tzv. jiný morální důvod, jako vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, soudy nevzaly vůbec v úvahu jeho osobnost a lidské kvality, když na jejich základě by musely dospět k názoru, že stěžovatel vnímal proti sobě nezákonně vedenou soudní při jako velmi významný zásah do své cti a lidské důstojnosti a měl právní zájem na tom, aby jeho jméno bylo od tohoto pošpinění očištěno. Současně má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, když došlo k narušení principu právní jistoty a jednáním nekorespondujícím se základními zásadami právního státu, když tyto obecné soudy žádným způsobem nezkoumaly, zda mu svědčí závažný morální důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby a pouze stroze konstatovaly, že nesvědčí.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 10 odst. 1 Listiny:
Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Žalobci se žalobou podanou u okresního soudu dne 25.9.2009 domáhali po žalovaných nahrazení projevu vůle - udělení souhlasu s provedením stavebních prací. Žalobu podali proti devíti žalovaným vlastníkům jednotek, neboť k předložení jejich souhlasu byli vyzváni místně příslušným stavebním úřadem, a proti společenství vlastníků jednotek. Okresní soud vedl strany sporu ke smírnému vyřízení věci, neboť narovnání vztahů v domě, zvolení orgánu společenství a jeho řádné fungování, je nezbytným předpokladem výkonu správy domu podle zák. č. 72/1994 Sb.; v neposlední řadě také proto, že provedení některých prací bylo též nařízeno účastníkům řízení místně příslušným stavebním úřadem. Dne 17.1.2011 žalobci vzali žalobu zpět, když stavební práce, k jejichž provedení souhlas potřebovali, byly zrealizovány. Se zpětvzetím žaloby žalovaní souhlasili, resp. se uplatnila domněnka souhlasu, pouze stěžovatel vyjádřil nesouhlas, který odůvodnil tím, že jednak nesouhlasí s jednotlivými tvrzeními žalobců, že trvá na tom, aby žaloba byla zamítnuta, že mu doposud není známo jaké konkrétní práce žalobci realizovali, že nebyl vpuštěn na kontrolní prohlídku konanou stavebním úřadem a svůj souhlas podmínil tím, že žalobci odvolají všechna svá křivá obvinění, odvolají své finanční požadavky na 2,4 mil Kč, uvedou do původního stavu společné části domu, včetně vyklizení přístavku, a přistoupí na autonomní financování části své jednotky. Okresní soud zhodnotil tyto důvody a dospěl k závěru, že žádný z nich není důvodem, pro který by bylo možno dovodit, že jde o vážný důvod pro nesouhlas se zastavením řízení podle §96 odst. 3 obč. soudního řádu. K tomu objasnil podstatu sporného řízení ovládaného dispoziční zásadou, která se projevuje v dispozicích s řízením i s předmětem řízení (ten byl vymezen žalobou) a připomenul, že stěžovatel v rámci svých námitek proti zastavení řízení vnáší skutečnosti, které předmětem řízení nejsou (podmiňuje svůj souhlas vyřízením dalších mezi účastníky řízení sporných záležitostí). Dále využil právních vět dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu ke konkretizaci vážného důvodu pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby a zhodnotil, že stěžovatelovy námitky nepatří do žádné z kategorií dle těchto rozhodnutí, že důvody, které uvádí, nejsou vážnými důvody právními ani morálními. Dále okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit České republice náklady řízení stěžovatele. Stěžovatel i žalobci se proti usnesení okresního soudu odvolali, krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné, odvolání stěžovatele nikoliv. K tomu krajský soud doplnil, že akceptuje závěr okresního soudu, když neshledal žádný důvod pro nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení, ztotožnil se s jeho argumentací, zdůraznil, že není zákonný důvod k tomu, aby okresní soud rozhodoval ve věci meritorně, když ze zpětvzetí žaloby vyplývá, že na projednání žaloby již žalobci nemají zájem, neboť odpadl důvod žaloby, pro který bylo řízení ve věci zahájeno. Výslovně uvedl, že pokud stěžovatel spatřuje morální zájem na meritorním rozhodnutí v tom, že neměl být žalován pro tvrzený nedostatek pasivní legitimace, pak tento důvod nelze považovat sám o sobě za relevantní. Je tomu tak proto, že žalobci učinili dispozici s žalobou, neboť dosáhli svého nároku u požadované většiny vlastníků bytových jednotek, stěžovatelovo negativní stanovisko ztratilo své opodstatnění z hlediska tvrzeného subjektivního práva žalobců. Zpětvzetí žaloby není úkonem, kterým se žalobci vzdávají uplatněného nároku v žalobě, ale dispozičním oprávněním, jež reagovalo na změnu situace, ke které v průběhu řízení došlo, a to v souladu s požadavkem rozumného uspořádání vztahů. Podle krajského soudu nebylo možno dospět k závěru, že by výkon práva žalobců byl činěn na úkor práva žalovaného a že by odporoval zákonu nebo dobrým mravům. Z uvedených důvodů usnesení okresního soudu o zastavení řízení potvrdil. Dále hodnotil nákladový výrok a shledal, že z hlediska procesního zavinění nejsou dány důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení, proto o nich rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými usneseními obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými usneseními obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, či - v pozici žalovaného - by nemohl uplatnit procesní prostředky vůči žalobě směřující proti jeho osobě. Taková situace v posuzované věci nenastala, stěžovatel však musí respektovat procesní podmínky nezbytné k meritornímu posouzení nároku. Ústavní soud kvituje závěry obou soudů o uplatnění dispoziční zásady ve sporném řízení, včetně jejího významu pro dispozice s řízením a pro dispozice s předmětem řízení, a respektuje jejich závěry ohledně posuzování vážného důvodu pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby (jako důvodu omezujícího rozsah dispoziční zásady), a to jak v obecné rovině, tak i konkrétně v souzené věci. Je na stěžovateli, aby tyto závěry respektoval a smířil se s tím, že k meritornímu projednání žaloby nedošlo (v duchu principu "je normální se nesoudit"), proto ani nebyla posuzována otázka pasivní věcné legitimace ve sporu, a to pro odpadnutí důvodu žaloby; poučení plyne zejména z přiléhavého odůvodnění usnesení krajského soudu. Z těchto důvodů proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva garantovaného v čl. 10 Listiny, neboť postup při posuzování případné neúčinnosti zpětvzetí žaloby byl v souladu s normami tzv. jednoduchého práva - obč. soudního řádu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu