ECLI:CZ:US:2011:1.US.2318.11.1
sp. zn. I. ÚS 2318/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. U., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Jiráskova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, čj. 3 Tdo 1474/2010 - 44, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 8 To 311/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2010, čj. 89 T 296/2009 - 2422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti B. U. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K těmto porušením mělo dojít postupem obecných soudů, které posuzovaly jeho trestní věc podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, ačkoli pozdější trestní zákoník byl pro něj příznivější. Změnil totiž trestní řád v ustanovení §88 odst. 1, kde podle původní právní úpravy byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu povoleny pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ovšem podle nové úpravy je povoleno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a použít jej jako důkazní prostředek toliko pro zvlášť závažný zločin s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Stěžovatel se však takového zvlášť závažného zločinu nedopustil, proto neměl být důkaz odposlechů použit.
Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písmeno e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ") a organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 3 písm. a) TrZ (viz body 1 a 2 až 4 rozsudku) a sbíhajícími se trestnými činy organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) TrZ, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) TrZ, kterých se dopustil tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen společný souhrnný peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Dále byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 3 písm. a) TrZ (viz body 5 až 10 rozsudku), padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, alinea první TrZ a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen úhrnný trest propadnutí věci, a to telefonního přístroje Sony Ericsson Cybershot, PC Fujitsu Siemens, peněžní hotovosti ve výši 36.868,82 EUR uložené na účtu u ČSOB a. s. a peněžní hotovosti ve výši 18.192,04 USD uložené na účtu v téže bance. Stěžovateli byl uložen i úhrnný trest vyhoštění na dobu deseti let.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatele, týkající se posouzení otázky, zda pro něj bylo příznivější použití trestního zákona č. 140/1961 Sb., či nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., z důvodů procesní použitelnosti provedených odposlechů, byla již předmětem nejen odvolacího řízení, ale také řízení dovolacího. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se předmětnou argumentací řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že tvrzení stěžovatele postrádá opodstatnění.
Časová působnost trestního zákona je vymezena v první větě čl. 40 odst. 6 Listiny, a to ve dvou směrech, jednak pokud jde o trestnost činu, jednak pokud jde o obecné zásady pro ukládání trestu. Druhá věta čl. 40 odst. 6 Listiny toliko deroguje pravidlo ve větě první tak, že ukládá použít zákon pozdější vždy tehdy, když je pro pachatele, při stanovení trestnosti jeho činu nebo při ukládání trestu, příznivější. Stejný závěr vyplývá i z podobně koncipovaného čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Obdobný vztah mezi první a druhou větou je zakotven i v čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Tyto principy jsou pak promítnuty do §16 odst. 1 TrZ, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového (hmotného) práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než (hmotné) právo dřívější (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného je patrno, že předmětná zásada, odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona, je zásadou trestního práva hmotného, nikoli trestního práva procesního. Trestní řád, oproti trestnímu zákonu či trestnímu zákoníku, žádnou výslovnou úpravu své časové působnosti neobsahuje. V trestním řízení je časová působnost ovládána zásadou, že každý procesní úkon v řízení se provádí podle zákona účinného v době, kdy je úkon prováděn a podle doby, kdy byl úkon prováděn, se také posuzuje zákonnost úkonů trestního řízení.
S ohledem na uvedené je zřejmé, že zákonnost v dané věci provedených odposlechů byla obecnými soudy správně zkoumána podle trestního řádu účinného v době vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a nikoli podle trestního řádu účinného od 1. 1. 2010. Pro úplnost je vhodné doplnit, že důkaz odposlechy nebyl jediným důkazem o vině stěžovatele, přičemž obecné soudy, v souladu se zásadou odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona, postupovaly podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, a nikoli podle nového trestního zákoníku, neboť ten je z hlediska trestnosti pro stěžovatele přísnější.
Přesvědčení stěžovatele o nepoužitelnosti odposlechů v jeho trestní věci je založeno na jeho vlastní interpretaci základní zásady trestního práva hmotného a snaze o její aplikaci v trestním řízení; to však nenachází oporu v zákoně. V podstatě se jedná o polemiku s právním názorem obecných soudů, což nečiní ústavní stížnost důvodnou.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu