ECLI:CZ:US:2011:1.US.2368.10.1
sp. zn. I. ÚS 2368/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 6. 2010 č. j. 13 EC 97/2010-30, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výroku II. shora označeného rozsudku, jímž soud uložil žalovanému, aby stěžovatelce zaplatil na nákladech řízení částku 8 800 Kč. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §150 o. s. ř.; v nepřiznání plné náhrady nákladů řízení v situaci, kdy měla v řízení úspěch a kdy byly splněny podmínky pro přiznání plné náhrady nákladů řízení považuje za zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 3. 6. 2010 č. j. 13 EC 97/2010-30 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 008 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení stěžovatelce přiznal částku 8 800 Kč. Nákladový výrok, proti němuž směřuje ústavní stížnost, opřel o §150 o. s. ř. Konstatoval, že stěžovatelce přiznal pouze část náhrady nákladů řízení (bez nákladů na cestu, ztráty času a bez nákladů na ubytování), neboť tyto náklady byly způsobeny stěžovatelkou, která nebyla schopna v žalobě uvést alespoň nezbytné minimum skutkových tvrzení a doplňovala je až při jednání soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal; připomíná přitom, že obdobnými ústavními stížnostmi stěžovatelky se zabýval již v nedávné minulosti. V souladu s předchozí rozhodovací praxí, od níž nemá důvod se odchylovat ani tentokrát, je nucen učinit obdobné závěry, jaké učinil např. v usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10:
Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatelka brojí nikoliv proti meritornímu výroku, ale pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku), a to v civilním sporu o zaplacení částky 1 008 Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., jejíž uplatnění je zásadně záležitostí obecných soudů; kasační zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu. Takové extrémní pochybení však Ústavní soud neshledal.
Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je však podstatné, že jde o zcela bagatelní věc, v níž i případné pochybení soudu při postupu dle §150 o. s. ř. nemá pro stěžovatelku, obchodní společnost zaměřující se na vymáhání pohledávek, zásadní faktický dopad, resp. tato skutečnost v ústavní stížnosti tvrzena není ani z ní nevyplývá a ani ji z ničeho vyvodit nelze. Právě tyto faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu nelze dle Ústavního soudu přehlížet, neboť jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Případná pozitiva plynoucí ze zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání plné náhrady nákladů řízení, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt (viz usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09).
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od řešení skutečně závažných problémů, k nimž jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. 1. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu