ECLI:CZ:US:2011:1.US.2403.11.1
sp. zn. I. ÚS 2403/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, čj. 37 C 39/2009 - 156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení, údajně porušujícího jeho právo na ochranu vlastnického práva, na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále navrhl zrušení §29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, v jeho věci soudem aplikovaného. Podle stěžovatele, ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky o jednacím řádu není v souladu s ústavním pořádkem a zákonem. Plněním své občanské povinnosti podat svědeckou výpověď strávil 3,5 hodiny, měl tedy nárok na svědečné v částce 4.025,- Kč, jehož výši dovodil z dosažených příjmů za 1. čtvrtletí roku 2011 daňovým přiznáním k dani z přidané hodnoty, znějícím na obrat bez DPH 552.959,- Kč. Odmítl argumentaci soudu, že daňovým přiznáním k dani z přidané hodnoty není možno příjem prokázat, neboť právě to aktuálně vypovídá o jeho současných příjmech. Stěžovatel má za to, že ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky o jednacím řádu je diskriminační, porušuje princip rovnosti v právech, je v rozporu se zákonem jak v právu na náhradu ušlého výdělku (§139 odst. 1 OSŘ), tak v procesním způsobu jeho prokazování (§125 OSŘ). Městský soud v Praze jej svým rozhodnutím diskriminačně znevýhodnil proti jiným subjektům a nepřiznal mu jeho zákonný nárok v prokázané výši.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, čj. 37 C 39/2009 - 142, bylo stěžovateli přiznáno svědečné ve výši 4.025,- Kč. Podáním ze dne 30. 6. 2011 byl vyzván k předložení daňového přiznání za rok 2010, což odmítl. Poté, usnesením téhož soudu ze dne 27. 7. 2011, čj. 37 C 39/2009 - 156, bylo usnesení čj. 37 C 39/2009 - 142, ze dne 23. 6. 2011, změněno tak, že stěžovateli bylo přiznáno svědečné ve výši 168,35 Kč.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k porušení základních práv či svobod jeho účastníka, chráněných předpisy ústavního pořádku a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Po prostudování obsahu napadeného rozhodnutí a stěžovatelových argumentů, vtělených do ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní vyjádřil svůj nesouhlas s postupem Městského soudu v Praze, který mu svědečné neurčil podle jím preferovaného přiznání k dani z přidané hodnoty za první čtvrtletí roku 2011, namísto přiznání k dani z příjmů za rok 2010.
Podle §29 odst. 3 vyhlášky o jednacím řádu u účastníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, ale je výdělečně činný, je podkladem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku částka, vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 286/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dělená počtem pracovních hodin stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, připadajících na týž kalendářní rok. Výši základu daně z příjmů fyzických osob prokazuje účastník posledním platebním výměrem orgánu vykonávajícího správu daně, jež předcházel dni, kdy je nárok na náhradu uplatňován. Pokud nelze výši ztráty na výdělku tímto způsobem prokázat, přísluší účastníku náhrada za ztrátu na výdělku za hodinu v částce odpovídající výši minimální mzdy za hodinu podle nařízení vlády o minimální mzdě, nejvýše však osminásobek této částky za jeden den.
Městský soud v Praze ve věci stěžovatele uzavřel, že přiznání k dani z přidané hodnoty není dostatečným a směrodatným podkladem pro přiznání svědečného. V souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky o jednacím řádu jej vyzval, aby předložil daňové přiznání za rok 2010, což stěžovatel odmítl. Proto mu přiznal svědečné podle §3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve výši 168,35 Kč. Ústavní soud v jeho postupu, respektujícím příslušná zákonná ustanovení, v rozporu s přesvědčením stěžovatele, neshledal pochybení způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovateli totiž nic nebránilo požadované daňové přiznání předložit.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje navíc proti rozhodnutí, jímž mu na svědečném nebyla přiznána částka 4.025,- Kč, jež lze označit za bagatelní, což je patrno také ze skutečnosti, že proti napadenému usnesení nebylo pro bagatelnost věci přípustné odvolání. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Jak již bylo shora uvedeno, má Ústavní soud za to, že stěžovatelem napadené rozhodnutí k takovým případům zjevně nepatří, pro bagatelnost sporované částky je proto z jeho přezkumu předem vyloučeno.
Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1099/09, ze dne 13. 8. 2009, pak Ústavní soud považuje za nepřípadný, neboť dopadá na nárok na odměnu za podané námitky proti formulaci otázek v opatření policejního orgánu o přibrání znalce k podání odborného vyjádření. V dané věci, na rozdíl od věci stěžovatele, Ústavní soud shledal, že rozhodnutím obecného soudu došlo k procesnímu excesu, který neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a proto od bagatelnosti příslušné částky v daném případě odhlédl.
Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti tak považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Městský soud v Praze v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a rozhodl věcně správně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí rovněž přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky o jednacím řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu