ECLI:CZ:US:2011:1.US.2408.10.1
sp. zn. I. ÚS 2408/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského 4, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 5 C 117/2006-108 ze dne 27. 11. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 183/2008-127 ze dne 1. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
V záhlaví označené věci vydal Okresní soud v Jihlavě rozsudek, že žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 167.000,- Kč, se zamítá. K odvolání stěžovatele věc projednal Krajský soud v Brně, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně - podle tvrzení stěžovatele - zamítl jeho žalobu pro nedostatek aktivní legitimace. Soudy však prý pochybily, jestliže akcentovaly, že v kupní smlouvě na předmětné vozidlo Volkswagen Passat je uveden jako kupující otec stěžovatele O. S. Tato skutečnost by prý byla relevantní pouze v případě, že by se stěžovatel jako žalobce domáhal plnění z řádně uzavřené smlouvy. Týž se však nedomáhal smluvního plnění, neboť uzavřená smlouva byla podle něho absolutně neplatná. Nadto, v řízení před soudem prvního stupně nebylo nijak zpochybněno, že částku 167.000,- Kč, která je předmětem sporu, představovaly peníze stěžovatele, jež žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) od stěžovatele prokazatelně převzal. Stěžovatel se tedy nyní domáhá vrácení této částky, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jež vzniklo na úkor stěžovatele, nikoliv na úkor stěžovatelova otce.
Podle stěžovatele ze všech provedených důkazů vyplývá, že žalovaný v době uzavření smlouvy musel vědět, že předmět smlouvy, tedy osobní automobil, byl odcizen. Sám vedlejší účastník prý prokazatelně padělal identifikační znaky vozidla, což připustil i před soudem. Původní kupní smlouvu na uvedený automobil měl přitom vedlejší účastník uzavřít jménem pana Z. T., ačkoliv sám byl jeho vlastníkem. Následně byla podepsána "zřejmě nějaká další vyhotovení smlouvy", která připravil vedlejší účastník pod záminkou jejich potřeby pro účely přepisu automobilu na otce stěžovatele. Pochybení obecných soudů vidí stěžovatel v této souvislosti v tom, že z několika smluv, ve kterých jsou uvedeni různí účastníci, si soudy vybraly pouze tu, kterou předložil vedlejší účastník (žalovaný) a z té vyvodily věcnou legitimaci účastníků pro vedení sporu. Skutečnost, že k bezdůvodnému obohacení došlo na úkor stěžovatele, neboť jeho byly finanční prostředky určené ke koupi vozidla, považovaly oba soudy za nepodstatnou.
Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však ústavní stížností stěžovatel nenapadá, pouze od něho odvozuje (tedy od jeho doručení) dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti.
Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu plynoucích z ustanovení článku 36 odst. 1 článku, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z článku 90 Ústavy. Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 117/2006. Zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh, jímž se stěžovatel (žalobce) domáhal proti žalovanému zaplacení částky 167.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatel byl zavázán nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II). Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelem, který zastupoval svého otce O. S. staršího a žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji vraku motorového vozidla, který byl po opravě zprovozněn a znovu přihlášen do evidence motorových vozidel. V roce 2005 pak bylo toto vozidlo zabaveno na hranicích se Slovinskem jako kradené. Podle závěrů policejního vyšetřování byla na vozidle padělána čísla VIN; původní VIN náležel k jinému odcizenému vozidlu. Protože se během policejního vyšetřování nepodařilo zjistit, kdo a za jakých okolností se na trestné činnosti související s vozidlem podílel, Policie České republiky celou věc odložila. Prvostupňový soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl ve sporu aktivně legitimován, neboť účastníkem kupní smlouvy a vlastníkem vozidla se stal jeho otec; stěžovatel toliko otce zastupoval. Podle prvostupňového soudu není tedy podstatné tvrzení stěžovatele, že kupní cena byla uhrazená z jeho prostředků. Nebylo rovněž prokázáno, že by se byl žalovaný na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil, neboť nebylo zjištěno, že by se byl jakkoli podílel na trestné činnosti související s vozidlem (padělání identifikačních značek). Nic takového nepotvrdilo ani policejní šetření.
K odvolání žalobce (stěžovatele) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 13 Co 183/2008-127, rozsudek prvostupňového soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce - stěžovatele. V řízení bylo totiž prokázáno, že právním důvodem plnění žalobce (stěžovatele) žalovanému bylo plnění podle písemně uzavřené kupní smlouvy, jejímiž účastníky byl žalovaný jako prodávající a otec stěžovatele jako kupující. Kupujícího při uzavírání kupní smlouvy zastupoval právě stěžovatel. Jestliže tedy byla zjištěna existence a obsah tvrzené dohody, podle níž žalovaný přijal od žalobce 167.000,- Kč jako kupní cenu za prodávané vozidlo (byť tato byla shledána neplatnou) byl tak prokázán - podle odvolacího soudu - jiný skutkový stav, než tvrdil žalobce, podle něhož žalovaný od něj přijal peněžité plnění bez právního důvodu, takže mezi nimi vznikl bezsmluvní vztah, který údajně zakládal nárok žalobce (stěžovatele) na vrácení poskytnutého plnění jako bezdůvodného obohacení získaného právě na úkor stěžovatele. Za této situace bylo pro posouzení věci - podle krajského soudu - nerozhodné, jaký byl původ finančních prostředků, jimiž byla hrazena kupní cena za předmětné vozidlo.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních (srov. čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K samotné ústavněprávní argumentaci stěžovatele, která je poněkud kusá, Ústavní soud uvádí, že závěry obecných soudu týkající se otázky žalobní legitimace při vydání bezdůvodného obohacení jsou zcela správné a ústavně konformní. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byl v předmětných kupních smlouvách vztahujících se k automobilu vystupoval někdy jako kupující; potud je tedy bezpředmětná jeho námitka, že soudy vycházely toliko z verze smlouvy předložené vedlejším účastníkem; i ve verzích smluv (srov. např. č.l. 27, 59), jež jsou součástí soudního spisu, vystupuje jako kupující jen otec stěžovatele. Ze spisu rovněž neplyne, že by byl vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy připustil, že měl manipulovat s identifikačními znaky vozidla. Vedlejší účastník v soudním řízení toliko vysvětlil, jaký je rozdíl mezi identifikačními znaky vozidla, které jsou s vozidlem pevně spojeny, a takzvanou homologační nálepkou, která neslouží k identifikaci vozidla a jež se při zásadnějších opravách jakéhokoliv vozidla často poškodí (srov. č.l. 123).
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu