ECLI:CZ:US:2011:1.US.2422.10.1
sp. zn. I. ÚS 2422/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. H., zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou, se sídlem K. Čapka 16, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2010, č. j. 12 Co 397/2009-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.
Okresní soud v Teplicích v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 194/2001 usnesením ze dne 29. 6. 2007 uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému) vypracovat znalecké posudky k ocenění nemovitostí a následně mu pak přiznal usnesením ze dne 4. 4. 2008 znalečné za tyto vypracované posudky ve výši 4.116,- Kč. Žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) a jeho manželka podali stěžovateli - podle jeho tvrzení - návrh na dodání jednoho z posudků ještě před jeho odevzdáním Okresnímu soudu v Teplicích. Stěžovatel návrh akceptoval a současně prý byla uzavřena dohoda, že za vypracovaný a odevzdaný znalecký posudek zaplatí každý z účastníků (tzn. žalobce a jeho manželka) sporu evidovaného pod sp. zn. 9 C 194/2001 částku 3.000,- Kč. Smlouva byla splněna 8. 10. 2007, kdy vedlejší účastník a jeho manželka převzali požadovaný posudek a zaplatili dohodnutou cenu, tzn. každý z nich samostatně 3.000,- Kč.
Dopisem ze dne 18. 12. 2008 (údaj uvedený v ústavní stížnosti) vyzval vedlejší účastník stěžovatele k vrácení částky 3.000,- Kč s tím, že tato částka byla vedlejším účastníkem stěžovateli zaplacena nad rámec soudem přiznaného znalečného. Jelikož výzva byla podle názoru stěžovatele bezdůvodná, písemným vyjádřením ze dne 18. 12. 2008 (údaj uvedený v ústavní stížnosti) úhradu odmítl. Nastalá situace pak vyústila v soudní spor, z něhož mimo jiné vzešlo soudní rozhodnutí, jež je předmětem právě projednávané ústavní stížnosti. Okresní soud v Teplicích totiž vydal rozsudek, kterým stěžovatele zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3.000,- Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí opřel o vyhlášku ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. (dále jen "vyhláška č. 37/1967 Sb.") a o zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen "zákon č. 36/1967 Sb."). Z textu těchto předpisů dovodil, že stěžovatel nebyl oprávněn smlouvu na plnění s vedlejším účastníkem a jeho manželkou uzavřít.
Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém zdůraznil, že soudu za posudek předaný stěžovateli a jeho manželce nebyla účtována žádná částka. Zaplacená částka ve výši 4.116,- Kč představuje zaplacení za vypracování jiných posudků, pro jejichž vypracování byl stěžovatel soudem ustanoven samostatným následným usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Teplicích v plném rozsahu potvrdil. Podle stěžovatele uvedl, že stěžovatel neprokázal existenci dohody mezi účastníky o předání znaleckého posudku za domluvenou úplatu a dodal, že důkazní břemeno tvrzení o existenci takové dohody leží na stěžovateli, který takovou skutečnost neprokázal.
Stěžovatel má za to, že shora uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zejména článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V napadeném rozsudku krajský soud totiž uvedl, že stěžovatel neprokázal existenci dohody mezi účastníky o předání znaleckého posudku za dohodnutou cenu. Přesunul tak důkazní břemeno na toho, kdo prý k takovému důkazu není povinen. Právo na spravedlivý proces v neprospěch stěžovatele bylo porušeno rovněž tím, že soud neprovedl řádné hodnocení důkazů; stěžovatel v této souvislosti odkázal zejména na zaplacení částky 3.000,- Kč vedlejším účastníkem a na to, že mu posudek předal. Soud nezhodnotil, že jde o projev vůle jak má na mysli §34 občanského zákoníku. Nezohlednil existenci tří znaleckých posudků v jejich vzájemných souvislostech; stěžovatel byl totiž soudem vyzván k vypracování dalšího posudku, za který vyúčtoval částku 4.116,- Kč, jež mu byla proplacena. Soud rovněž upřel stěžovateli právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel byl rovněž krácen na svém právu zakotveném v článku 7 odst. 1 Listiny, kde je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. V případě stěžovatele byl konečně porušen článek 13 Listiny, který chrání listovní tajemství. Soud totiž uložil stěžovateli předložit jeho peněžní deník jako přílohu do spisu a stěžovatelova daňová evidence byla přečtena při ústním jednání jako důkaz.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 18 C 21/2009. Zjistil, že vedlejší účastník se žalobou domáhal proti stěžovateli zaplacení částky 3.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovateli byla jako soudnímu znalci přiznána v žalobě označeným usnesením Okresního soudu v Teplicích odměna ve výši 4.116,- Kč. Nad rámec soudem přiznaného znalečného si stěžovatel nechal od vedlejšího účastníka za posudky zaplatit částku 3.000,- Kč, kterou však prý nebyl oprávněn požadovat. Vrácení této částky stěžovatel odmítl, a proto se obrátil vedlejší účastník se svým nárokem na soud.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2009, č. j. 18 C 21/2009-120, rozhodl tak, že: "Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.000,- Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky za dobu od 24.12.2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů a na náhradě nákladů řízení k rukám Mgr. J. M. částku 9.525,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku."
Okresní soud vzal za prokázané, že v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 194/2001 o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, v němž vystupoval vedlejší účastník v pozici žalovaného, byl stěžovatel přibrán jako soudní znalec z oboru ekonomika - oceňování nemovitostí. Usnesením soudu mu byla uložena povinnost vypracovat znalecký posudek o ceně nemovitostí v tomto usnesení určených. Stěžovatel jako soudní znalec takový posudek pod č. 511-087/2007 soudu skutečně dodal, avšak vzhledem k pochybnostem soudu při stanovení tržní ceny části nemovitostí byl vyzván k doplnění znaleckého posudku. Stěžovatel v reakci na výzvu soudu předložil soudu další dva posudky - posudek číslo 557-020/2008 a posudek číslo 558-021/2008, za něž si vyúčtoval znalečné v celkové výši 4.116,- Kč, kterému které mu bylo soudem v této výši také přiznáno. Náhradu znalečného za posudek číslo 511-0-087/2007 stěžovatel nepožadoval s odkazem na úhradu provedenou ze strany obou účastníků řízení (vedlejšího účastníka a jeho manželky). Pro nynější řízení vedené pod sp. zn. 18 C 21/2009 vzal okresní soud rovněž za prokázané, že vedlejší účastník a jeho manželka předali stěžovateli každý částku 3.000,- Kč, a to na základě požadavku stěžovatele v průběhu vyhotovení posudku číslo 511-087/2007. Za prokázané však naopak nevzal tvrzení stěžovatele o existenci ústní dohody mezi ním na straně jedné a vedlejším účastníkem a jeho manželkou na straně druhé, pokud jejím obsahem mělo být dodání znaleckého posudku o ceně nemovitostí nad rámec určený soudem za sjednanou odměnu ve výši 3.000,- Kč od každého z nich. Manželka vedlejšího účastníka jako svědkyně uvedla, že sama předala stěžovateli částku 3.000,- Kč, leč na jeho výzvu a domnívala se, že taková je běžná praxe.
Na základě těchto zjištění pak okresní soud uzavřel, že vztah mezi soudním znalcem a soudem, který znalce do řízení přibral, podléhá zcela úpravě provedené zákonem č. 36/1967 Sb. Vyúčtování odměny je znalec povinen předložit tomu orgánu, který znalce ustanovil, přičemž tento orgán také o odměně znalce rozhodne. Zákonem stanovený režim rozhodování o znalečném totiž poskytuje - mimo jiné - možnost přezkumu rozhodnutí o znalečném na základě opravného prostředku, k němuž je oprávněn nejen znalec, ale též účastníci soudního řízení, o jejichž povinnosti k náhradě nákladů řízení státu bylo v konečném důsledku soudem rozhodováno. Uplatněný nárok na vrácení částky 3.000,- Kč společně se zákonným úrokem z prodlení shledal okresní soud důvodným, neboť mezi vedlejším účastníkem (žalobcem) a stěžovatelem (žalovaným) neexistoval žádný právní vztah, z něhož by plynula povinnost vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli částku 3.000,- Kč. Soud proto posoudil věc podle ustanovení §451 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení, neboť šlo o plnění bez právního důvodu.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, č. j. 12 Co 397/2009-152, tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I) a zavázal stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II). V jeho odůvodnění konstatoval jak správnost skutkových zjištění provedených okresním soudem, tak správnost jeho závěrů z nich učiněných. Žalovaný stěžovatel - podle krajského soudu - i přes poučení soudu neoznačil žádný další důkaz, jímž by mohla být existence dohody uzavřené mezi jím a vedlejším účastníkem (resp. jeho manželkou) podložena. Namítal-li dále stěžovatel nezákonné provedení důkazu svým peněžním deníkem, a to z vlastní iniciativy soudu, nemohl krajský soud této námitce přisvědčit. Ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. totiž umožňuje i ve sporném řízení provést takové důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu věci a vyplývají z obsahu spisu. V projednávané věci byl nadto tomu odpovídající důkazní návrh uplatněný právním zástupcem žalobce při jednání soudu dne 27. 3. 2009 (srov. č.l. 92) Věcná souvislost navrženého důkazu je pak podle krajského soudu zřejmá z povinnosti stěžovatele jako podnikatele vést účetní evidenci, a to ve vazbě na doložení platby od vedlejšího účastníka, případně od jeho manželky.
Krajský soud - k otázce odměňování znalců - ještě dodal, že právní úprava znalecké činnosti v otázce odměňování znalců obsahuje jednoznačná pravidla, jež brání tomu, aby byla výše znalečného účtována jinak než rozhodnutím orgánu, který znalce ustanovil (§19 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb.). Je-li znalec povinen vyúčtovat svoji odměnu za znaleckou činnost přímo orgánu, který jej ustanovil, pak je v důsledku této úpravy jednoznačně vyloučeno, aby byl znalec oprávněn požadovat od třetích osob jakékoliv další částky za znaleckou činnost vykonávanou na základě soudem vymezeného zadání.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten však odkázal toliko na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil souhlas. Okresní soud v Teplicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Citované vyjádření Ústavní soud stěžovateli k event. replice nezasílal, neboť do věci nevneslo nic nového a Ústavní soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních (srov. čl. 83 Ústavy).
V souladu s ustálenou judikaturou se Ústavní soud rovněž nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy byla dokazováním porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění s provedenými důkazy v extrémním nesouladu. Taková situace však v této souzené věci nenastala.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, práva na ochranu soukromí (zahrnující rovněž nutnost zachovávat listovní tajemství) a práva na ochranu svobodného podnikání a jiné hospodářské činnosti. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí, i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K vlastní stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, které vznesl již před obecnými soudy (srov. odstavec II tohoto usnesení). Obecné soudy se přitom s jeho argumentací řádně vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by k věci více dodal. Opakoval-li by Ústavní soud závěry obecných soudů - resp. ústavní stížností dotčeného rozsudku krajského soudu - nemělo by to hlubšího smyslu. Nadto by se tak stavěl do role nadřízené přezkumné instance, která mu však - jak již bylo uvedeno - nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán - jak již bylo uvedeno - ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu