ECLI:CZ:US:2011:1.US.2430.11.1
sp. zn. I. ÚS 2430/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CANNY PLUS spol. s r. o., se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 1030/53, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá ul. 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2011, čj. 32 Cdo 3669/2009 - 322, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, čj. 5 Cmo 18/2009 - 234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jako porušujících její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dohodou uzavřenou s Českou spořitelnou, a. s. (dále "spořitelna") přistoupila k závazku dlužníka Š. B. (dále "dlužník") ze smlouvy o úvěru ve výši 3,755.000,- Kč, zajištěného zástavním právem k označeným nemovitostem v Chomutově. V roce 1997 byl na dlužníka prohlášen konkurz, do kterého spořitelna, jako právní předchůdkyně nynější žalobkyně CORSAIR (Luxemburg) No. 11 S. A., (dále jen "žalobkyně"), přihlásila své pohledávky. Stěžovatelka podala návrh na vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty, neboť zjistila, že v roce 1995 zaplatila žalobkyni 1,842.433,30 Kč. Na základě usnesení o záměně účastníka byla žalobkyně vyzvána k upřesnění žalobního návrhu, jímž zvýšila žalovanou částku přesto, že v řízení o vyloučení nemovitostí bylo doloženo, že částka požadovaná její právní předchůdkyní byla již zčásti uhrazena.
Podle stěžovatelky nebyla smlouva o prodeji podniku, podle které se zavázala převzít a uhradit "úvěrové zatížení" nemovitostí platně uzavřena a závazek plnit žalobkyni na ni nepřešel. Aby mohlo k přistoupení k závazku dojít, musel by být specifikován tak, aby nemohlo dojít k jeho záměně. To "závazek z úvěru Z. 3,755.000,- Kč" nesplňuje a smlouva je podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatná. Obecné soudy se nezabývaly její stěžejní námitkou, že dohoda o jejím přistoupení nebyla nikdy datována. Výpovědí svědka J. P. bylo pouze prokázáno, že smlouvu podepsal, aniž bylo prokázáno datum uzavření smlouvy.
Obecné soudy dále nehodnotily, zda prohlášení konkurzu neznamená pro úpadce ztrátu pasivní legitimace, ani do jaké míry byla žalobkyně uspokojena v konkurzním řízení, ačkoliv pohledávka, kterou uplatňovala, jí byla postoupena ve výši 6,079.744,41 Kč a žalovala částku 3,299.392,50 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud ČR se nezabýval námitkou nemravnosti ujednání úroků ve výši 29,6 %, jež je absolutně neplatné, k čemuž musí přihlédnout i bez návrhu. Vzhledem k vysokým žalovaným částkám, jež jsou pro ni likvidační, požádala stěžovatelka o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2008, čj. 68 Cm 114/2006 - 193, byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované stěžovatelce na zaplacení částky 3,299.392,50 Kč s 29,6% úrokem z prodlení z 1,543.909,10 Kč od 8. 10. 2002 do zaplacení. Ohledně úroků od 24. července 1998 do 7. října 2002 bylo řízení zastaveno. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze, rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, čj. 5 Cmo 18/2009 - 234, změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobě v podstatě vyhověl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zčásti odmítl rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, čj. 32 Cdo 3669/2009 - 322, a ve zbytku zamítl.
III.
Ústavní soud již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím obsahem je v podstatě polemika s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry Vrchního soudu v Praze (dále "odvolací soud"). Charakterem uplatňovaných námitek tak staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné instance, jež mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Jeho posláním je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody, zakotvená v ústavních předpisech, což stěžovatelka v ústavní stížnosti, s odkazem na právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, sice tvrdí, ve skutečnosti však pouze polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud prováděl dokazování a hodnotil provedené důkazy.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení však v posuzované věci zjištěno nebylo.
Odvolací soud shledal potvrzení spořitelny, stěžovatelkou předložené až v rámci odvolacího řízení, odvolacím důvodem podle §205a odst. 1 písm. c) OSŘ. Protože zaplatila se souhlasem zástavního věřitele, uzavřel, že došlo k zániku zástavního práva váznoucího na příslušné nemovitosti a již samotné plnění za dlužníka způsobilo zánik pohledávky z úvěru do výše, v níž byl zajištěn. Je proto nepodstatné, jestli přistoupila k závazku úpadce platně nebo neplatně. Právním důvodem pro vznik závazku stěžovatelky z úvěru poskytnutého dlužníkovi proto nebyla smlouva o prodeji podniku, ale platně uzavřená dohoda o přistoupení k závazku, na jejímž základě se stala dlužníkem ze smlouvy o úvěru a je povinna jeho nesplacenou část splatit. Dále uvedl, že stěžovatelkou namítané omezení jednatelského oprávnění svědka J. P. je podle §133 odst. 2 obchodního zákoníku ve vztahu k třetím osobám neúčinné. Skutečnost, že dohodu o přistoupení k závazku podepsal v době, kdy byl jednatelem stěžovatelky, dovodil nejen z jeho výpovědi, ale i z označení jeho osoby v záhlaví, otisku razítka a z výše dlužné jistiny, platné jen v určitém období.
Po přezkumu ústavnosti odvolacího řízení i napadeného rozhodnutí tak Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, vyložil srozumitelně své právní závěry, které náležitě odůvodnil. Na ně pak, v návaznosti na jednotlivé, v dovolání znovu stěžovatelkou zopakované námitky, velmi detailně navázal svou argumentací dovolací soud. Ústavní soud, z hlediska shora uvedeného vymezení svých kompetencí, neshledal žádný důvod ke zpochybnění skutkových a právních závěrů, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly, ani že by jejich postupem došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či ochranu vlastnického práva, odůvodňujícím jeho výjimečný zásah.
Stěžovatelka tedy v podstatě opakuje námitky, které již adresovala dovolacímu soudu, jenž jim, pokud se týká neurčitosti dohody o přistoupení k závazku, omezení jednatelského oprávnění svědka J. P., ani vlivu prohlášeného konkurzu na řízení, v němž je účastníkem na straně žalované dlužník, nepřisvědčil. Dovolací soud rovněž s odkazem na svou dřívější judikaturu uvedl, že není podstatné, zda osoba, která jednala jako statutární orgán právnické osoby, se označila způsobem uvedeným v obchodním rejstříku, ale to, zda byla oprávněna jménem právnické osoby jednat, což bylo u svědka J. P. zjištěno zápisem obchodního rejstříku. Námitku "nemravnosti" výše stanovených úroků pak stěžovatelka uplatnila až v dovolacím řízení v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 OSŘ.
Dovolací soud postupoval v souladu se zněním zákona a své rozhodnutí detailně a srozumitelně odůvodnil a v jeho rozhodnutí nelze shledat cokoli, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Pokud stěžovatelka znovu totožné námitky opakuje v ústavní stížnosti, není proto nutno příslušné právní závěry opakovat a postačí na ně pouze odkázat. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy a nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení, vyjádřená v ústavní stížnosti, nelze hodnotit jinak než jakou pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla nepochybně možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá přitom sama o sobě odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou. Tím byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu