ECLI:CZ:US:2011:1.US.2445.11.1
sp. zn. I. ÚS 2445/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Dětřichovská, spol. s r. o., se sídlem Dětřichov nad Bystřicí č. 200, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, čj. 6 Ca 240/2007 - 175, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, čj. 1 As 44/2011 - 210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o přezkumu rozhodnutí žalovaného Ministerstva zemědělství ČR ze dne 27. 7. 2007, čj. 1919/2007 - 14130, ve kterém neuspěl, protože Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítnuta.
Podstatou sporu je skutečnost, že stěžovatel požádal, dne 26. 4. 2006, Státní zemědělský intervenční fond (dále jen "Fond") o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, neboť na jím vlastněných a dílem pronajatých pozemcích choval, na základě smlouvy o spolupráci, hospodářská zvířata, která vlastnila společnost IMPOL, s. r. o. Fond jeho žádost o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku pro rok 2006 zamítl rozhodnutím ze dne 22. 11. 2006. Ministerstvo zemědělství ČR odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Fondu zamítlo a rozhodnutí Fondu potvrdilo. Stěžovatel poté podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který žalobu zamítl se závěrem, že napadené rozhodnutí správního orgánu je v souladu se zákonem. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, čj. 1 As 44/2011 - 210.
Podle stěžovatele Městský soud v Praze rozhodl nezákonně a jeho rozsudek je zatížen vadou, spočívající v tom, že skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, je v rozporu se spisy. Městský soud se přiklonil k ryze formalistickému výkladu, takže byl sice aplikován správný právní předpis, ale nebyl správně vyložen. Pokud stěžovatel (jako žadatel) v průběhu správního řízení doložil, že došlo ke změně skutkového stavu, byl správní orgán povinen přihlédnout k této skutečnosti. Stěžovatelem uvedená pochybení Městského soudu v Praze plně dopadají i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se nekriticky ztotožnil s jeho závěry a popřel tak materiální pojetí práva ve službě extrémního formalismu. Nejvyšší správní soud totiž přisvědčil názoru městského soudu, že stěžovatel jako žadatel nesplnil svou zákonnou evidenční povinnost. Tuto povinnost pak absolutizoval v tom směru, že ji nelze ve správním řízení o poskytnutí dotace zhojit, neboť by se jednalo o nedůvodné zvýhodňování stěžovatele oproti jiným žadatelům o vyrovnávací příspěvek.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Fondu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku na hospodaření v méně příznivých oblastech a oblastech s ekologickými omezeními pro rok 2006 podle nařízení vlády č. 241/2004 Sb.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítl. Poukázal na obecné pravidlo, podle kterého na dotaci nebo návratnou finanční výpomoc není právní nárok, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. V daném případě právní nárok na poskytnutí vyrovnávacího příspěvku zakládá §11 nařízení vlády č. 241/2004 Sb., s ohledem na zákonné zmocnění plynoucí z §2c odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona o zemědělství. Nárok však vzniká pouze za předpokladu, že žadatel splní podmínky v tomto nařízení uvedené. Stěžovatel vytkl městskému soudu především přílišný formalismus a textualismus při výkladu relevantního práva. Aprobace formálního přístupu žalovaného k žádosti o vyrovnávací příspěvek na základě údajů v informačním systému ústřední evidence hospodářských zvířat může k takovému závěru svádět. Je to však závěr, který pomíjí systematiku a účel právní úpravy. Na věc totiž nelze, podle názoru Nejvyššího správního soudu, pohlížet pouze izolovaným pohledem žadatele o vyrovnávací příspěvek, který relativně přesvědčivě tvrdí, že skutečný stav musí mít přednost před stavem formálním, obsaženým v informačním systému ústřední evidence. Před přijetím závěru o formalistickém přejímání údajů z této evidence, které byly v rozporu se skutečností, je třeba zkoumat právní úpravu a účel této evidence.
Právní základ informačního systému ústřední evidence spočívá v §23b plemenářského zákona, podle něhož se jedná o informační systém veřejné správy zajišťující shromažďování, zpracovávání, používání, poskytování, zpřístupňování a uchovávání údajů ústřední evidence. Ustanovení §2 odst. 1 písm. n) tuto ústřední evidenci definuje. Chovateli evidovaných zvířat potom plemenářský zákon mimo jiné ukládá v §23 odst. 1 povinnost evidovat u pověřené osoby všechna svá hospodářství spolu s identifikačními údaji o své osobě a veškeré změny, nastalé po dni zaevidování způsobem stanoveným vyhláškou, vést ve stájovém registru údaje stanovené vyhláškou a uchovávat je nejméně po dobu 3 let ode dne posledního záznamu a předávat pověřené osobě správní a úplné údaje stanovené vyhláškou způsobem stanoveným vyhláškou. Tato vyhláška č. 136/2004 Sb. obsahuje postupy při registraci hospodářství a chovatelů, včetně hlášení změn ve všech údajích.
Podle důvodové zprávy k návrhu plemenářského zákona toto ustanovení vychází jednak z povinnosti chovatele, nově zakotvené v zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, jednak plně koresponduje s požadavky příslušných předpisů ES, zejména č. 92/102/EEC, č. 92/354/EEC, č. 93/623/EEC a dalších, v rozsudku citovaných. Plnění těchto povinností má zajistit identifikaci a žádoucí přehled o všech vyjmenovaných zvířatech, který je nutný z pohledu sledování nákazové situace v rámci ČR i celého světa.
Z citované právní úpravy plyne, že účelem evidence je zejména usnadnění chovu, přesunu a obchodování s hospodářskými zvířaty v rámci vnitřního trhu Evropské unie, včetně získávání unijních podpor chovu. Stanovení evidenčních povinností chovatelům se z tohoto pohledu jeví legitimní. Pokud nařízení vlády č. 241/2004 Sb. stanovilo jako podmínku poskytnutí vyrovnávacího příspěvku určitou intenzitu chovu hospodářských zvířat, je zcela legitimní, a nikoliv formalistické, uložit orgánu posuzujícímu žádosti o vyrovnávací příspěvek, aby pro výpočet intenzity chovu použil právě data z této evidence. Tato koncepce je odrazem racionální úvahy, že na vyrovnávací příspěvek jako dobrodiní státu by měl mít nárok jen ten žadatel, který splní státem stanovené podmínky.
V daném případě je zřejmé, že stěžovatel byl chovatelem, neboť byl pověřen starat se o zvířata společnosti IIMPOL, s. r. o. V okamžiku, kdy se stěžovatel stal chovatelem, vznikla mu evidenční povinnost, bez ohledu na to, že vlastníkem chovaných zvířat byla společnost IMPOL, s. r. o. Zde je jasně patrný důraz zákonodárce na fakticitu chovu - hospodářská zvířata mají být evidována u toho chovatele, který je fakticky chová na svém hospodářství, i když jejich vlastníkem je jiná osoba.
Výklad provedený správními orgány a Městským soudem v Praze proto nelze považovat za formalistický, neboť je systematicky a teleologicky svázán s evidencí podle plemenářského zákona. Kromě důvodů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. 2 As 2/2008 - 55 lze konstatovat, že plní-li si žadatel o vyrovnávací příspěvek své zákonné evidenční povinnosti chovatele podle plemenářského zákona, nemůže vůbec vzniknout potřeba prokazovat počet chovaných dobytčích jednotek jinak než prostřednictvím informačního systému ústřední evidence. Právě na plnění těchto zákonných povinností je založena podmínka a procesní postup pro přiznání vyrovnávacího příspěvku, obsažený v §13 odst. 1 písm. b) bod 2 ve spojení s odst. 3 nařízení vlády č. 241/2004 Sb. Soudu se proto jeví nespravedlivým, aby žadatel o vyrovnávací příspěvek, který své zákonné povinnosti chovatele neplní, měl nárok na jiný procesní postup správního orgánu rozhodujícího o dotaci. Fond proto při výpočtu intenzity chovu hospodářských zvířat vychází pouze z počtu velkých dobytčích jednotek chovaných žadatelem, zjištěného na základě údajů z ústřední evidence hospodářských zvířat. K faktickému chovu zvířat nelze při výpočtu přihlížet. V daném případě stěžovatel svoji evidenční povinnost nesplnil, neboť v rozhodném období (od 1. 1. do 31. 8. 2006) na sebe neměl v informačním systému ústřední evidence evidované žádné velké dobytčí jednotky. Fond byl proto oprávněn uzavřít, že stěžovatel požadovanou intenzitu chovu nesplnil a vyrovnávací příspěvek mu nepřiznat. Nepochybil ani žalovaný, pokud postup Fondu potvrdil. Pro přiznání vyrovnávacího příspěvku je zcela irelevantní, zda stěžovatel svoji evidenční povinnost splnil v průběhu odvolacího řízení, neboť tím nemohl zpětně doplnit chybějící údaje za období od 1. 1. do 31. 8. 2006.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel polemizuje s právním názorem správních orgánů i obecných soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, nesouhlasí s jeho interpretací platné právní úpravy, týkající se jeho případu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
V předmětné věci bylo proto předmětem zkoumání, zda výklad právních norem podaný v napadeném rozhodnutí Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem není interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele jako účastníka řízení. Pokud jde o záruky spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování. Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se náležitě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Nejvyšší správní soud při své právní argumentaci poukázal na svůj vlastní judikát a neshledal důvod, proč se od něj v této věci odchýlit. V podrobnostech lze jen odkázat na precizní odůvodnění jeho rozsudku (viz také shora).
Zásady spravedlivého procesu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu