ECLI:CZ:US:2011:1.US.2461.11.1
sp. zn. I. ÚS 2461/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů P. - K. W. a V. M. W., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kovalem, advokátem se sídlem Budečská 6, Praha 2, proti postupu (průtahům) Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 7 C 5/93 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 Co 214/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají vydání nálezu, jímž bude Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a Krajskému soudu v Ústí nad Labem zakázáno pokračovat v porušování jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že "ve věci sp. zn. 7C 5/93 Okresního soudu v Ústí nad Labem a sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem" zůstanou i nadále nečinní. Podle obsahu ústavní stížnosti jde stěžovatelům o to, aby soudy nepokračovaly v průtazích v řízení.
Stěžovatelé především uvedli, že obecné soudy rozhodují o jejich nárocích jako žalobců již 19 let. Dovozují, že dosavadní délka řízení - s ohledem na průběh řízení a okolnosti případu (tj. nároky z dopravní nehody) - je zjevně nepřiměřená. Například mezi podáním žaloby a prvním jednáním uplynulo 6 let. Ve věci stěžovatelů se měnili soudci (5 soudců), z nichž někteří ve věci neučinili žádné kroky nebo jejich činnost byla minimální, ačkoliv měli a mají k dispozici mnoho nástrojů, jak proces zefektivnit. O procesních návrzích stěžovatelů jako žalobců bylo rozhodováno s velkým zpoždění. Oproti tomu na straně žalované právnické osoby docházelo neustále k transformaci právní formy.
II.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním
soudu).
V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Ochrana ústavnosti
totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).
V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovateli tvrzených průtahů - omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými, standardními procesními prostředky. Jde zde zejména o instrument zakotvený v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím lze navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy.
V mezidobí pak byl prostředek nápravy dle §174a zákona o soudech a soudcích doplněn právní úpravou obsaženou v novele zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ta účastníkovi řízení umožňuje v případě průtahů v řízení požadovat od státu zaplacení vedle skutečně vzniklé škody i odškodnění za nemateriální újmu za porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo učinit úkon v přiměřené lhůtě (viz ustanovení §31a zákona č. 160/2006 Sb.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že podali (dne 30. 7. 2004) stížnost na průtahy v řízení před okresním soudem (adresovanou předsedovi dotčeného soudu), na kterou předsedkyně soudu písemně reagovala; stížnost (prý) byla shledána oprávněnou a byla přislíbena náprava. Takový právní krok však dostatečný není.
Podstatné je, že stěžovatelé v ústavní stížnosti - rekapitulující průběh řízení (včetně podání stížnosti na průtahy v řízení k předsedkyni soudu) - netvrdí (ani to nedokládají), že by před jejím podáním učinili návrh ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Jejich ústavní stížnost tedy není způsobilá k meritornímu projednání, neboť nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stejně rozhodl Ústavní soud v dále uvedených obdobných věcech (usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2471/11, usnesení ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1207/10, usnesení ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 2040/10, usnesení ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2240/10, usnesení ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1916/09, a další).
III.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj