ECLI:CZ:US:2011:1.US.2488.11.1
sp. zn. I. ÚS 2488/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou AK Brno, Příkop 8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 70 Nt 336/2011-8 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 9 To 245/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel byl stíhán pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví a později došlo ke změně právní kvalifikace na pokus zločinu vraždy. Tato právní kvalifikace podle tvrzení stěžovatele trvá doposud. Vzhledem k nedostatku prostředků na hrazení nákladů zvolené obhájkyně požádal stěžovatel o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu. V návrhu - podle svého tvrzení -podrobně popsal své majetkové poměry a majetkové poměry své rodiny. K osvědčení nedostatku prostředků na náklady obhajoby (prý) předložil potvrzení o výši příjmu své manželky a navrhl výslech svůj a své manželky. Dne 13. 4. 2011 obdržela obhájkyně stěžovatele výzvu, ať do čtrnácti dnů doloží listiny osvědčující příjmy stěžovatele za rok 2010 a 2011. Vzhledem k tomu, že příjmy stěžovatele jsou "neoficiální", předložila obhájkyně stěžovatele pouze jeho prohlášení o příjmech v mongolštině a opakovaně navrhla k prokázání stěžovatelových skutečných příjmů výslech stěžovatele a jeho manželky.
Usnesením sp. zn. 70 Nt 336/2011 ze dne 29. 4. 2011 rozhodl Městský soud v Brně tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Soud toto usnesení odůvodnil tím, že nepokládá prohlášení stěžovatele "za dostatečný podklad". Výslech stěžovatele a jeho manželky soud odmítl provést s odůvodněním, že není povinen si informace sám zjišťovat. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které vysvětlil, že svoje příjmy a výdaje nemůže osvědčit jiným způsobem, než výslechem svým a své manželky. Uvedl, že "považuje za nelogické, vzhledem k povaze jeho návrhu, aby soud požadoval písemné doložení jeho příjmů, které sám v řízení dobrovolně uvádí". Krajský soud v Brně však uvedenou stížnost zamítl.
Stěžovatel proto považuje obě usnesení za protiústavní, porušující článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatel přitom vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (doposud nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tam se podle stěžovatele zdůrazňuje, že v trestním řízení jako celku, tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje zásada vyšetřovací a pravidlo, že neexistence se neprokazuje. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu podle stěžovatele nepředepisuje, jakým způsobem má obviněný osvědčit nedostatek prostředků na obhajobu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně evidovaný pod sp. zn. 70 Nt 336/2011. Zjistil, že stěžovatel podal prostřednictvím své obhájkyně na základě plné moci návrh na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu (srov. číslo listu 3, kdy na líci tohoto listu je zmíněný návrh podle §33 odst. 2 trestního řádu a na rubu tohoto listu je otištěna v podstatě nečitelná kopie dokumentu nesoucího záhlaví označení "Potvrzení příjmů ze závislé činnosti"). V této žádosti obhájkyně obviněného uvedla, že je nemajetný, nemá žádné prostředky, v současné době se nachází ve vazbě a nemá tak žádný příjem. Dodala, že před vzetím do vazby měl být čistý měsíční příjem stěžovatele 15.000,- Kč, jeho manželka má (prý) čistý měsíční příjem 13.000,- Kč. Stěžovatel ani jeho manželka nemají žádný movitý i nemovitý majetek ani v České republice, ani v Mongolsku, nemají ani žádné úspory, protože zbývající peníze posílali své dceři do Mongolska, která musí hradit náklady na studium vysoké školy. Manželka stěžovatele byla také nemocná, byla na léčení v Mongolsku. K prokázání tvrzených skutečností navrhla obhájkyně výslech stěžovatele i jeho manželky.
V souladu s tímto návrhem vyzval městský soud obhájkyni, aby soudu předložila listiny osvědčující příjmy obviněného za rok 2010 a 2011. Na tuto výzvu bylo soudu doručeno pouze čestné prohlášení obviněného (stěžovatele) o jeho příjmech v mongolském jazyce a soudu bylo navrženo provedení výslechu stěžovatele a jeho manželky (srov. čl. 6 a 7). Za této situace rozhodl Městský soud v Brně usnesením č. j. 70 Nt 336/2011-8 z 29. 4. 2011, že stěžovatel nemá podle §33 odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu, neboť prohlášení stěžovatele a jeho obhájkyně nepokládá soud za dostatečný podklad rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Soud uvedl, že obviněný byl prostřednictvím své obhájkyně soudem řádně vyzván, aby doložil listiny, kterými by osvědčil své příjmy za rok 2010 a 2011. Obviněný tyto listiny nedoložil a samotné čestné prohlášení nemůže být důvodem nároku na bezplatnou obhajobu, protože nemůže bez pochybností vypovědět o majetkových poměrech obviněného (stěžovatele). Soud rovněž nepřistoupil k provedení výslechu obviněného a jeho manželky, neboť - jak uvedl - není povinen si informace sám zjišťovat a opatřovat si shora uvedené doklady.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ve smyslu §141 a následujících trestního řádu. V ní zejména uvedl, že je ve vazbě a nemůže tedy zajistit žádné doklady o svých příjmech. Nadto pracuje bez řádné pracovní smlouvy, pracovní agentura ho vyplácí v hotovosti a pravděpodobně za něj nehradí žádné povinné odvody. V případě, že by on a jeho manželka při výslechu uvedli o svých majetkových poměrech nepravdivé údaje, mohly by se vystavit trestnímu stíhání pro přečin podvodu. To by mělo být podle stěžovatele pro soud dostatečnou zárukou toho, že o svých majetkových poměrech uvedou pravdivé údaje. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž odkázal na nález Ústavního soudu shora zmiňovaný a učinil z něj závěry uvedené již v ústavní stížnosti.
Stěžovatelova stížnost byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2011, sp. zn. 9 To 245/2011, zamítnuta. I podle krajského soudu totiž stěžovatel neosvědčil, že by neměl dostatek prostředků na svoji obhajobu, takže soud prvního stupně nemohl stěžovatelově žádosti vyhovět. Rovněž - podle krajského soudu - ze shromážděných důkazů ve smyslu §33 odst. 2 věta druhá trestního řádu nevyplývá, že by stěžovatel neměl dostatek příjmů na úhradu obhajoby.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Dle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu praví, že osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
Pravidlem tedy je, že obviněný hradí náklady za poskytnutí právní pomoci sám. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému zcela či zčásti bezplatně. Posuzování podmínek bezplatné pomoci obhájce je svěřeno obecným soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje s tím, že do ní zasahuje pouze výjimečně, jen je-li nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv obviněného.
Výklad uvedených podmínek je z povahy věcí založen na relativně širokém uvážení; proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje-li ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
V právě projednávaném případě však Ústavní soud žádné z uvedených negativních okolností neshledal, a to ani ve smyslu stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 22/10. Stěžovatel se totiž v zásadě nepokusil předložit soudu jakýkoliv podkladový dokument (odlišný od jeho vlastního tvrzení), který by mohl poskytnout objektivizovaný pohled na sociální situaci stěžovatele a jeho rodiny. Takovýmto dokumentem přitom nemusela být výhradně listina dosvědčující stěžovatelův příjem ze zaměstnání. Stěžovatel (resp. jeho manželka) jistě mohli soudu předložit například dokumenty o nákladech souvisejících s jejich bydlením či listiny prokazující, že dceři skutečně poskytují prostředky na její studium. Nic z toho však předloženo nebylo. Proto lze soudu stěží vytýkat, že se sám nepokusil zjistit skutečnosti, které by pro posouzení stěžovatelova návrhu mohly být určující. Vyšetřovací povinnost naznačená v nálezu sp. zn. I ÚS 22/10 má totiž - mimo jiné -hranice své aplikace v tom, že žadatel o bezplatnou obhajobu musí obecnému soudu vytvořit aspoň minimální podmínky pro to, aby jeho sociální situaci posoudit vůbec mohl. Tyto podmínky však - podle přesvědčení Ústavního soudu - soudu obecnému v tomto případě vytvořeny nebyly. Stěžovatel naopak soudu předložil údaj, z něhož by se dalo i dovodit, že jeho příjmy by mohly být pro hrazení obhajoby dostatečné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při aplikaci §33 odst. 2 tr. řádu z mezí ústavních principů nevybočily. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu