ECLI:CZ:US:2011:1.US.2503.11.1
sp. zn. I. ÚS 2503/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. A., zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou, se sídlem Svazu bojovníků za svobodu 68, Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 293/2011-44 ze dne 30. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatel podal dne 6. 12. 2010 u Okresního soudu Plzeň - město žalobu o zaplacení částky 83.000,- Kč s příslušenstvím proti vedlejším účastníkům (L. K. a P. K.); od každého z nich požaduje jednou polovinou zmíněné částky. Svoji žalobu opřel o ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině, neboť uhradil od října 2007 do srpna 2008 k rukám L. K. částku 83.000,- Kč jako výživné pro nezletilou Pavlínu (jedná se o pseudonym), nar. v roce 2002. Stěžovatel zjistil v roce 2008, že není biologickým otcem nezletilé. Proto podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání žaloby na popření otcovství. Tento orgán - podle tvrzení stěžovatele - skutečně žalobu o popření otcovství k nezl. Pavlíně u Okresního soudu Plzeň - město podal a toto řízení je vedeno pod sp. zn. 19 C 1058/2010.
Stěžovatel současně s podáním žaloby o zaplacení částky 83.000,- Kč navrhl přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť považuje řízení o popření otcovství vedené pod sp. zn. 19 C 1058/2010 za řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Pokud bude otcovství stěžovatele v tomto řízení popřeno, je podle stěžovatele naplněna hypotéza normy obsažené v ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině. I z toho důvodu Okresní soud Plzeň - město svým usnesením sp. zn. 19 C 1088/2010 ze dne 18. 2. 2011 přerušil řízení do právní moci rozhodnutí o popření otcovství. Proti tomuto usnesení o přerušení řízení podali oba vedlejší účastníci odvolání. Shodně namítali, že stěžovatelova žaloba byla podána předčasně. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením č. j. 14 Co 293/2011-44 ze dne 30. 5. 2011 odvoláním vedlejších účastníků vyhověl a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvádí, že institut přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. slouží výhradně ke "zhojení předčasnosti podané žaloby". Pokud totiž zákonodárce soudu umožňuje přerušit řízení v případě, kdy důležitá otázka je řešena v jiném, dosud neskončeném řízení, pak dal soudu nástroj právě k tomu, aby nebyl nucen žalobu pro předčasnost zamítnout, ale aby vyčkal až doby, kdy v jiném řízení bude tato otázka vyřešena. Pokud by byl totiž stěžovatel nucen vyčkat až do pravomocného skončení řízení o popření otcovství, pak by z důvodu promlčení svého práva nemohl své oprávněné nároky vymoci. Stěžovatel očekával, že se krajský soud ve svém rozhodnutí k této otázce, tedy k otázce promlčení, vyjádří, zvláště když stěžovatel tuto otázku ve svém vyjádření k odvolání vedlejších účastníků výrazně akcentoval.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na ustanovení §101 odst. 2 zákona o rodině, které upravuje promlčení nároku na úhradu plnění výživného poskytnutého za jiného; podle §101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pokud by tedy promlčecí doba začala běžet až od právní moci rozsudku o popření otcovství stěžovatele, pak by stěžovatel nepochybně neměl důvod zatěžovat soud předčasnými žalobami. Tak tomu však není a - podle přesvědčení stěžovatele - běží promlčecí doba od poskytnutí platby. Stěžovateli tak v projednávané věci hrozí nebezpečí zamítnutí žaloby pro předčasnost, a v řízení, zahájeném až po ukončení řízení o popření otcovství mu hrozí zamítnutí žaloby pro promlčení. Krajský soud v Plzni tedy staví stěžovatele - podle jeho názoru - do zcela bezvýchodné situace.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město evidovaný pod sp. zn. 19 C 1088/2010. Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením z 18. 2. 2011, č. j. 19 C 1088/2010-21, tak, že řízení (vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 C 1088/2010) se přerušuje do právní moci rozhodnutí vydaného Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 1058/2010. Uvedl, že se stěžovatel žalobou podanou Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2010 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit mu částku 83 000,- Kč. Byla vypracována expertiza, ze které vyplynulo, že stěžovatel je s jistotou vyloučen jako otec výše jmenované nezletilé; jako otce pak stěžovatel "s největší pravděpodobností" určil P. K. Stěžovatel od října 2007 do srpna 2008 uhradil k rukám L. K. výživné pro nezletilou dceru Pavlínu v celkové výši 83.000,- Kč. Občanský soudní řád - podle okresního soudu - ve svém §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. říká, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu nebo jestliže soud dal k takovémuto řízení podnět. V tomto případě shledal okresní soud výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 1058/2010, kdy se jedná o řízení o popření otcovství k výše uvedené nezletilé, právně významným pro posouzení věci vedené pod sp. zn. 19 C 1088/2010. Proto v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu řízení přerušil.
K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 Co 293/2011-44, usnesením ze dne 30. 5. 2011 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Uvedl, že k přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. může soud přistoupit tehdy, jestliže probíhá jiné řízení, nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí a kterou by si jinak soud mohl vyřešit sám (§135 odst. 2 o. s. ř.). Důvodem přerušení řízení je zejména hospodárnost řízení. Institut přerušení řízení však podle krajského soudu neslouží k tomu, aby zhojil předčasnost podané žaloby. Tak je tomu i v přezkoumávané věci. Dokud nebylo v příslušném řízení podle krajského soudu pravomocně rozhodnuto o popření otcovství stěžovatele k nezl. Pavlíně, chybí podklad pro úspěšné uplatňování nároků podle §101 zákona o rodině. Soud prvního stupně tedy nepostupoval podle krajského soudu správně, když návrhu stěžovatele na přerušení řízení vyhověl, neboť k takovému postupu nebyl zákonný důvod.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejm. svého základního práva na soudní ochranu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K věci samé Ústavní soud uvádí následující:
Krajský soud ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyložil zcela přiléhavě. Není totiž správná stěžovatelova úvaha, že z procesního hlediska je ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v řízení o popření otcovství řešena otázka významná pro rozhodnutí podle §101 zákona o rodině. Řízení o určení (popření) otcovství je řízením o osobním stavu. Rozhodnutí v těchto věcech jsou zásadně konstitutivní povahy s účinky ex nunc (srov. též např. Hrušáková, Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, Komentář, C.H.Beck, 2009, str. 280-281). Do doby, než bude v řízení o popření otcovství stěžovatele rozhodnuto, je za otce jmenované nezletilé po právní stránce považován stěžovatel. Obecné soudy tak v řízení o úhradě vyživovací povinnosti poskytnuté za jiného s žádnou otázkou ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. konfrontovány nebyly. Případná možnost promlčení, která (prý) může zhoršit stěžovatelovu pozici, není v tomto směru relevantní.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné a nemá povahu svévole. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu