ECLI:CZ:US:2011:1.US.2571.11.1
sp. zn. I. ÚS 2571/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem se sídlem Praha 6, Křenova 438/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2011, čj. 28 Cdo 2458/2010 - 420, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, čj. 35 Co 593/2008 - 350, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2007, čj. 26 C 159/2001 - 278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody na zdraví, ve kterém neuspěl. Těmito rozhodnutími došlo, podle jeho názoru, k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Stěžovatel podal proti České republice žalobu na náhradu škody na zdraví ve výši 30.000,- Kč, protože v jeho případě mělo dojít k nezákonnému postupu orgánů státu, vykonávajících ústavní péči. Nebyla mu poskytnuta odpovídající lékařská péče a přesto, že u něj bylo doporučeno omezení pobytu v kolektivu, byl umístěn v různých ústavech, což mu způsobilo poruchu imunity.
Podle stěžovatele jsou zmíněná rozhodnutí vadná, pokud jde o jejich procesní postup při jejich vydání a posouzení naplnění pojmu nesprávného úředního postupu. Považuje je za "nepřezkoumatelná". Na zacházení s osobami, které jsou zařazeny do "ústavní výchovy", je nutné, podle názoru stěžovatele, aplikovat pravidla vztahující se na odpovědnost státu za nesprávnost úředního postupu, neboť pojem "výkon ústavní výchovy", podle vyhlášky č. 64/1981 Sb., o školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, představuje úřední postup. V rámci ústavní výchovy nebyly naplněny požadavky, které jej měly chránit před zhoršením jeho zdravotního stavu.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele na zaplacení 30.000,- Kč, jako náhrady škody na zdraví z důvodu jeho pobytu ve specifikovaných ústavních zařízeních, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2007, čj. 26 C 159/2001 - 278, zamítnuta. K jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, čj. 35 Co 593/2008 - 350, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 6. 2011, čj. 28 Cdo 2458/2010 - 420.
III.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů, tudíž není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen pokud to současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Po prostudování textu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jednak napadl jednotlivé skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud posuzovaly existenci příčinné souvislosti mezi jeho pobytem v ústavních zařízeních a vznikem škody na zdraví, jednak nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Podstatou ústavní stížnosti je tedy jeho nesouhlas s tím, že obecné soudy jeho žalobě nevyhověly. Stěžovatel tedy zopakoval své námitky, uplatněné již v průběhu předcházejícího řízení a jeho argumentace je tak polemikou s jednotlivými závěry obecných soudů. Argumenty, které v ústavní stížnosti uplatnil, neodůvodňují závěr, že by došlo k zásahu do jeho základních práv, jichž se dovolává. Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se jeho věcí velmi podrobně zabývaly a jejich rozhodnutí jsou logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna.
Obecné soudy, zejména s ohledem na provedené znalecké dokazování, uzavřely, že stěžovatelem popisované zdravotní problémy nebyly způsobeny jeho pobytem v ústavních zařízeních, ale mají jiné, na tomto pobytu nezávislé příčiny. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyplynulo, že žádný ze stěžovatelem uváděných zdravotních problémů, při nepochybné existenci "jistého zvláště psychického negativního vlivu", nebyl způsoben jeho pobytem v ústavních zařízeních, ani fyzickými pracemi v rámci jimi pořádaných letních táborů. Stěžovatel tak neprokázal, že by jím popisované zdravotní problémy byly způsobeny porušením právních povinností.
Odvolací soud se velmi podrobně vypořádal s jednotlivými argumenty stěžovatele. V otázce, zda lze nárok stěžovatele posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, shodně se soudem prvního stupně přijal závěr, že v důsledku nenaplnění jedné z podmínek odpovědnosti státu, tedy neexistenci pravomocného rozhodnutí, respektive nesprávného úředního postupu ve formě péče v kolektivních zařízeních, nelze shledat příčinnou souvislost mezi ním a škodou na stěžovatelově zdraví. Zabýval se přitom i obecnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že by k jeho zdravotním problémům došlo v důsledku porušení nějaké právní povinnosti.
Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že dovolací soud shledal jeho dovolání nepřípustným, jedná se o otázku, jejíž posouzení je zcela v pravomoci zmíněného soudu. Posouzení, zda se jedná o právní otázku zásadního významu, je výrazem jeho nezávislého rozhodování, které není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Závěr o chybějící příčinné souvislosti mezi škodou na zdraví a pobyty v ústavních zařízeních je pak závěrem skutkovým, nikoli právním.
Ústavní soud tak uzavírá, že pokud stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími, která obecné soudy v jeho věci učinily, nelze tuto skutečnost považovat za zásah do jeho základních práv. Právní závěry učiněné v posuzované věci jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a jsou v souladu s principy spravedlnosti. Na podkladě výše uvedených skutečností pak Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, či do jeho práva vlastnického, nedošlo. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu