ECLI:CZ:US:2011:1.US.2574.10.1
sp. zn. I. ÚS 2574/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Liberec, ul. 8. března 12/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 7. 2010, čj. 35 Co 162/2010 - 191, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 11. 2009, čj. 6 C 204/2001 - 179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 3. září 2010, doplněnou dne 9. listopadu 2010, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka tvrdí, že podle §142 odst. 1 OSŘ měla nárok na náhradu nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění svého práva, mezi které patřila i náhrada za použití osobního vozidla a odměna za právní zastoupení v dovolacím řízení, kde byla zastoupena advokátem. Okresní soud v České Lípě (dále "soud prvního stupně") jí však náhradu nákladů právního zastoupení v dovolacím řízení nepřiznal, protože nedoložila, kolik skutečně svému zástupci zaplatila a neuznal ani její výdaje na použití motorového vozidla, neboť si k jeho použití nevyžádala předchozí souhlas soudu. Stěžovatelka má za to, že tento právní názor je v příkrém rozporu s §151 odst. 2 OSŘ a s vyhláškou č. 484/2000 Sb. (kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů - dále "vyhláška č. 484/2000 Sb.") a vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Žádný z těchto předpisů totiž nestanoví povinnost účastníka řízení předložit soudu stvrzenku dokládající skutečnou výši částky, právnímu zástupci vyplacené.
Pokud soud prvního stupně stěžovatelku nepoučil, že náhradu za použití osobního vozidla lze přiznat jen po jeho předchozím souhlasu, porušil tak podmínky vyplývající z vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále "vyhláška č. 37/1992 Sb."). Pokud by se jí dostalo včasného poučení, mohla by se rozhodnout, zda použije veřejnou dopravu nebo osobní vozidlo. Označené rozhodnutí nemá oporu v právním řádu a bylo přijato v důsledku libovůle. Soud prvního stupně rozhodl nespravedlivě, nepředvídatelně a svévolně, jde o případ extrémního pochybení, které závažným způsobem zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu v České Lípě žalobou, podanou proti Školskému úřadu Česká Lípa jako právním předchůdci pozdější žalované Základní školy v Novém Boru (dále "žalovaná"), domáhala zaplacení částky 9.150,- KČ s příslušenstvím jako náhrady za nevyčerpanou dovolenou. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, čj. 6 C 204/2001 - 179, žalobě stěžovatelky částečně vyhověl a uložil žalované zaplatit jí částku 7.150,- Kč s 10% úrokem z prodlení a náklady řízení v částce 1.032,- Kč. Co do částky 2.000,- Kč řízení zastavil. Její odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 2. 7. 2010, čj. 35 Co 162/2010 - 191, odmítl jako nepřípustné s ohledem na skutečnost, že celková výše požadovaného plnění nepřesáhla 10.000,- Kč. V řízení před Okresním soudem v České Lípě i v odvolacím řízení byla stěžovatelka zastoupena obecným zmocněncem Ing. J. K.
III.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (nález sp. zn. III. ÚS 23/93, ze dne 1. 2. 1994, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C.H.Beck, Praha 1994, str. 40).
Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dovodil, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zásadně předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je proto zásadně doménou obecných soudů; Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat nebo korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Ústavněprávní dimenze může taková otázka dosáhnout teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).
Ústavní soud poté, co přezkoumal argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení ve věci stěžovatelky shora uvedenými nedostatky zasažen nebyl.
Stěžovatelka zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje ve skutečnosti, že soud prvního stupně jí nepřiznal náklady právního zastoupení v odvolacím řízení a náhradu za použití motorového vozidla. Jak Ústavní soud shledal, její polemika s právními závěry soudu prvního stupně je v těchto otázkách zcela nedůvodná. Ten své závěry přesvědčivě zdůvodnil a rozhodl plně v souladu s ustanovením §142 odst. 1 OSŘ. Skutečnost, že je povinností jejího právního zástupce předložit soudu vyúčtování své odměny, na jehož základě jí bude přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, vyplývá už ze samotné zákonné dikce "účelně vynaložené náklady". Vyúčtování pak tvoří podklad pro rozhodnutí soudu, které z takto vyčíslených, účelně vynaložených, nákladů přizná.
V otázce použití osobního vozidla a tvrzení stěžovatelky o extrémní rozhodovací libovůli soudu lze poukázat na ustanovení §30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., podle něhož se účastníku majícímu nárok na jízdné ve smyslu odst. 1 citovaného ustanovení "hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem. Pokud s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu." Citovaná vyhláška nestanoví v tomto směru žádnou poučovací povinnost. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud jako náhradu účelně vynaloženého jízdného započítal stěžovatelce cenu jízdenky autobusem z Nového Boru do České Lípy.
Ústavní soud tak ve věci stěžovatelky neshledal, že by proces interpretace a aplikace příslušných právních ustanovení soudem prvního stupně byl založen na libovůli či dokonce svévoli, případně že by svůj postup při stanovování výše odměny dostatečně neodůvodnil, jak tvrdí stěžovatelka. Svými námitkami, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují, tak staví Ústavní soud fakticky do role další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu, se zřetelem ke shora uvedeným principům jeho činnosti, zjevně nepřísluší.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud pro úplnost připomíná, že čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva, které je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V případě stěžovatelky je evidentní, že její základní právo na přístup k soudu nebylo porušeno, což lze dovodit již ze samotné skutečnosti, že předmětem její ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí vydané z jejího podnětu.
Skutečnost, že soud prvního stupně vyjádřil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, ze dne 26. 6. 1995, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C.H.Beck, Praha 1995, str. 281). Jeho rozhodnutí není ani nepředvídatelné, ani nezákonné ani svévolné, takže jím nemohlo být ani zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Vzhledem ke shora uvedenému byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu