ECLI:CZ:US:2011:1.US.2600.11.1
sp. zn. I. ÚS 2600/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. N., zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 68 Co 229/2010-50, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 C 44/2008-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující.
Napadeným rozsudkem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 6 C 44/2008-30, zamítl soud prvého stupně žalobu stěžovatele s návrhem, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 55.920,- Kč.
Soud prvého stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že Ing. Š. B. - manžel žalované - a stěžovatel uzavřeli dne 9. 12. 1998 smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl závazek budoucího prodávajícího (Ing. B.) převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem do 30 dnů od vkladu vlastnického práva Ing. B. k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí. Ing. B. měl získat tyto nemovitosti od společnosti Sublima Invest, a. s. Účastníci sjednali kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Stěžovatel předal částku ve výši 500.000,- Kč Ing. B.; domluvili se, že částka 50.000,- Kč bude použita na cenu zaměření nemovitostí, a že částku ve výši 450.000,- Kč složí stěžovatel na účet Ing. B., což dne 15. 12. 1998 učinil. Ing. Š. B. však dne 17. 12. 1999 zemřel a stěžovatel přihlásil svou pohledávku z předmětné smlouvy ve výši 450.000,- Kč do dědictví přihláškou, která byla dne 22. 11.1 999 doručena soudnímu komisaři JUDr. Z. K. Soudem pověřený soudní komisař stěžovateli sdělil dopisem ze dne 5. 5. 2000, že dosud nebylo dědické řízení skončeno, a že jedinou dědičkou je žalovaná. Posléze (dne 12. 9. 2006) Obvodní soud pro Prahu 3 oznámil stěžovateli k jeho žádosti, že dědické řízení po Ing. B. bylo skončeno usnesením č. j. 13D 83/99-223 (které nabylo právní moci dne 30. 5. 2003), že žalovaná je jedinou dědičkou a výši hodnoty čistého dědictví s tím, že jím uplatněná pohledávka nebyla do pasiv zařazena.
Soud prvého stupně dospěl k závěru, že se převod nemovitostí na Ing. B. a následně ani kupní smlouva mezi stěžovatelem a Ing. B. nerealizovaly. Došlo tak k bezdůvodnému obohacení podle ust. §451 odst. 1 obč. zák. Závazek Ing. B. ze smlouvy o smlouvě budoucí totiž zanikl dle §50a odst. 3 obč.zák., neboť okolnosti, z nichž účastníci při jeho vzniku vycházeli, se změnily do té míry, že nebylo lze spravedlivě požadovat, aby byla smlouva uzavřena. Plněno tak bylo bez právního důvodu. Objektivní tříletá promlčecí doba nároku stěžovatele začala běžet nejpozději od data 15. 12.1 998, kdy byla žalovaná částka vložena na účet Ing. B., a skončila dnem 15. 12. 2001, tedy ještě před zahájením tohoto řízení dne 14. 11. 2008. Soud prvého stupně vyslovil, že uplatnění pohledávky stěžovatele v dědickém řízení nemohlo vést ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák., proto je pro řízení nerozhodné, že stěžovatel přihlásil svoji pohledávku dopisem ze dne 15. 11. 1999 dne 22. 11. 1999 u notáře JUDr. Z. K.; ten není ani soudem ani jiným příslušným orgánem ve smyslu §112 obč.zák. Jako nerozhodné posoudil soud prvého stupně i tvrzení žalobce, že se teprve 18. 9. 2006 dozvěděl o výsledku dědického řízení. Protože žalovaná uplatnila námitku promlčení, soud prvého stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §142 odst. 1 o. s. ř; úspěšné žalované náleží náhrada za náklady na zastoupení advokátem.
Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Uvedl především následující.
Odvolání lze přisvědčit v tom, že lhůta k uplatnění nároku stěžovatele nezačala běžet od okamžiku plnění Ing. B. Toto plnění se totiž nedělo bez právního důvodu, stěžovatel plnil podle smlouvy o smlouvě budoucí. Bezdůvodného obohacení se v této souvislosti nemohlo dostat Ing. B., nýbrž žalované, to však až poté, kdy bylo zřejmé, že nebude jako právní nástupkyně zemřelého manžela pokračovat v jeho aktivitách, tedy že nedojde k naplnění kupní smlouvy uzavřené mezi ním a Sublima invest, a. s., a tak ani k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí. Stěžovateli jako statutárnímu orgánu společnosti muselo být bez pochyb známo, že do prohlášení konkurzu nedošlo k převodu nemovitostí v katastrálním území Kožlí u Orlíku na právní nástupkyni zemřelého Ing. B., neboť kupní smlouva, uzavřená ohledně nich Ing. B. a Sublima Invest, a. s., nebyla vložena do katastru nemovitostí. "Jakkoli lze předpokládat, že o tom, že k naplnění převodu nemovitostí na právní nástupkyni Ing. B. nedojde, a plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 9. 12. 1998 se tak stane nemožným, se stěžovatel nutně jako člen představenstva prodávající společnosti dozvěděl dříve, nejpozději k datu prohlášení konkurzu na majetek společnosti, v jehož důsledku již svým majetkem nemohla sama disponovat, mu muselo být zřejmé, že jeho plnění ze dne 15. 12. 1998 bylo poskytnuto bez právního důvodu, a že žalované se tak dostalo jako jediné dědičce po Ing. B. bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §451 odst. 1 obč.zák." Počala-li promlčecí lhůta k uplatnění práva stěžovatele vůči žalované běžet nejpozději dnem následujícím po účincích prohlášení konkurzu na majetek Sublima Invest, a. s., tedy dnem 18. 6. 2003, uplynula nejpozději dnem 18. 6. 2005; žaloba však byla podána až dne 14. 11. 2008. Sám stěžovatel zjevně neočekával, že k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí dojde; o tom, že z ní nebude plněno, věděl, a tedy se dozvěděl, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení již nejpozději v den, kdy svoji pohledávku za Ing. B. přihlásil do dědictví, tedy k datu 15. 11. 1999. neboť jinak by neměl důvod tak činit. Tvrzení stěžovatele, že lhůta, v níž by se promlčel jeho nárok, počala běžet až od data doručení dopisu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 9. 2006, z něhož se dozvěděl, že jeho pohledávka za zůstavitelem nebyla zařazena do dědictví, není, jak dovodil i soud prvého stupně, správná. Uplatněním pohledávky v dědickém řízení po Ing. Š. B. žalobce - stěžovatel běh promlčecí lhůty nezastavil. Probíhající dědické řízení nemá totiž na běh promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vliv. Podle ustanovení §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Stavení běhu promlčení ovšem nastává pouze uplatněním návrhu majícího charakter žaloby na plnění. Dědické řízení jako řízení nesporné, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, upravujícího právní vztahy s účinností od data úmrtí zůstavitele, nemůže mít vliv na běh promlčecí doby k uplatnění nároku třetí osoby vůči dědičce (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 25 Cdo 4086/2009). Odvolací soud pak nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že jeho práva nebyla dostatečně ochráněna, neboť bylo jen na něm, aby tvrzený nárok uplatnil včas.
II.
Stěžovatel ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
V konkrétnostech namítá, že v řízení bylo prokázáno, že sám postupoval v souladu s právní úpravou, neboť přihlásil svoji nespornou pohledávku do dědictví po manželu žalované; nemohl vědět, kdo bude účastníkem tohoto řízení a kdo tedy získá bezdůvodné obohacení. Skutečnost, že o skončení dědického řízení, stejně jako o popření své pohledávky žalovanou, byl informován teprve dopisem JUDr. Z. K. ze dne 12. 9. 2006, znamená rovněž i to, že teprve z tohoto přípisu se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. V daném případě sice stěžovatel věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení, nicméně o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, se nemohl bez odpovídající součinnosti JUDr. Z. K., notáře, který v dědickém řízení jednal jako soudní komisař, dozvědět dříve než 12. 9. 2006. Tím, že jmenovaný notář nebyl ochoten ani na opakované žádosti stěžovatele reagovat, a teprve uvedeným dopisem ze dne 12. 9. 2006 odkázal stěžovatele s jeho pohledávkou na řízení ve věcech občanskoprávní a zároveň sdělil, že jedinou dědičkou je žalovaná, znemožnil včasné uplatnění nároku stěžovatelem. Pokud se stěžovatelem, jako s věřitelem přihlášené pohledávky, jednal notář ve smyslu §175b jako s účastníkem dědického řízení, bylo jeho povinností oznámit i tomuto účastníku popření pohledávky žalovanou včas, aby nemohlo dojít k promlčení nároku. Za samostatnou připomínku stojí i její důvod neuznání pohledávky spočívající v tom, že pohledávka nebyla dostatečně objasněna. Z takového přístupu lze usuzovat, že sama žalovaná vědoma si získaného bezdůvodného obohacení na úkor stěžovatele, zcela úmyslně toto obohacení při skončení dědického řízení dne 30. 4. 2003 přijala a za součinnosti uvedeného notáře o této skutečnosti odmítla stěžovatele informovat. Žalovaná vědomě a úmyslně porušila §3 odst. 1 obč. zák., neboť v rozporu s dobrými mravy přijala plnění, o kterém musela vědět, že jí nepatří.
III.
Ústavní soud předesílá, že pro ústavní stížnost stěžovatele je charakteristické následující.
Předně, stěžovatel se nejprve obrátil na Ústavní soud sám, nezastoupený advokátem a zaslal podání, které označil jako ústavní stížnost.
Proto Ústavní soud stěžovatele poučil ve výzvě mu doručené, že "dle ust. §30 a §31 zákona o Ústavním soudu platí, že pro řízení před Ústavním soudem musí být stěžovatel zastoupen advokátem" s tím, že "Podmínka povinného zastoupení advokátem bude považována za splněnou, pokud zvolený advokát stěžovatelovo podání doplní či nahradí podáním vlastním, aby tak došel naplnění smysl povinného zastoupení, jímž je, s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem, zájem na tom, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání.".
Posléze došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost podepsaná advokátem a byla přiložena i plná moc. Nicméně, tato ústavní stížnost je v drtivé většině textu pouhým doslovným převzetím ústavní stížnosti sepsané předtím toliko stěžovatelem (poznámka: ostatně i grafická stránka ústavní stížnosti je takřka identická).
Za tohoto stavu lze stěží hovořit o tom, že by u druhé sepsané ústavní stížnosti šlo o doplnění ústavní stížnosti advokátem se zřetelem na citovanou výzvu Ústavního soudu doručenou stěžovateli, tedy tak, aby ústavní stížnost sepsal sám advokát a aby nebyl Ústavní soud neúměrně zatěžován nekvalifikovanými podáními účastníků řízení.
Ústavní soud nemá prostředky na to, aby zkoumal, zda šlo v souzené věci o vůli samotného stěžovatele (tedy např. aby advokát převzal v drtivé většině text ústavní stížnosti sepsané stěžovatelem) či zda šlo o výraz advokátova úsilí ulehčit si vlastní práci.
Nicméně, logickým negativním důsledkem z toho plynoucím je skutečnost, že v ústavní stížnosti - přes předchozí poučení stěžovatele - konkrétní ústavněprávní důvody absentují a stížnost se v podstatě omezuje toliko na argumentaci na úrovni práva podústavního.
Samotná argumentace na úrovni toliko podústavního práva však pro ústavněprávní přezkum relevantní není. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), nelze totiž považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Sám fakt, že stěžovatel s názory obecných soudu na poli podústavního práva nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost charakteru ústavněprávního.
Nevyhnutelným důsledkem takto koncipované ústavní stížnosti pak je její zjevná neopodstatněnost (k tomu více srov. text níže).
IV.
Dále, stěžovatel (spolu s advokátem) zamlčel Ústavnímu soudu to, že podal proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze též dovolání. O tom rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, tak, že je odmítl jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
Citované usnesení Nejvyššího soudu je pro nynější ústavní stížnost významné potud, že se podrobně zabývalo obdobnými námitkami stěžovatele, které nyní vznáší v ústavní stížnosti; řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádalo. Nejvyšší soud se takto ztotožnil především se závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu, na jehož odůvodnění lze též poukázat.
Ústavní soud - pro stručnost - na příslušnou pasáž citovaného usnesení Nejvyššího soudu odkazuje, aniž by k němu cokoliv dodával, neboť jeho argumentaci považuje za ústavně zcela konformní.
"Právní závěr odvolacího soudu, že závazky založené smlouvou o smlouvě budoucí smrtí zůstavitele nezanikly, ale přešly na žalovanou, nebyl dovoláním nikterak zpochybněn a dovolací soud z něj v souladu se zásadou vázanosti dovolacími důvody vycházel.
Podle §575 odst. 1 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.
Podle §107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 3).
Podle §14 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, prohlášením konkurzu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
Jak dále plyne ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, mezi zůstavitelem a společností Sublima Invest, a. s. byla dne 26. 6. 1997 uzavřena kupní smlouva, na základě které měla společnost Sublima Invest, a. s. převést na zůstavitele předmětné nemovitosti. Předpokladem této transakce bylo, aby zůstavitel složil ve prospěch IPB, a. s. finanční hotovost odpovídající výši zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech. Jelikož ke složení finanční hotovosti nikdy nedošlo, vlastníkem předmětných nemovitostí zůstala společnost Sublima Invest, a. s. Procesní spis neobsahuje kupní smlouvu ze dne 26. 6. 1997 a z provedených skutkových zjištění není zřejmé, dokdy přesně byla společnost Sublima Invest, a. s. připravena převést na žalovanou předmětné nemovitosti (z postoje všech zúčastněných lze mít zato, že po smrti zůstavitele považovali transakci za ukončenou a s jejím pokračováním nepočítali), pro posouzení věci to však není rozhodné. Prohlášením konkurzu na společnost Sublima Invest, a. s. ze dne 17. 6. 2003 totiž statutární orgány této společnosti ztratily oprávnění nakládat s majetkem společnosti, a je zřejmé, že třístranná transakce, jejímž konečným důsledkem by byl převod předmětných nemovitostí z majetku společnosti Sublima Invest, a. s. nacházející se v konkurzu na předsedu představenstva této společnosti, se stala nerealizovatelnou. Nejpozději tímto dnem žalovaná ztratila reálnou možnost dostát svým závazkům ze smlouvy o smlouvě budoucí a to s tím důsledkem, že tato smlouva zanikla pro nemožnost plnění na straně žalované a plnění, které žalobce na základě smlouvy o smlouvě budoucí poskytl žalované, se stalo bezdůvodným obohacením získaným plněním z právního důvodu, který odpadl. Okamžikem prohlášení konkurzu začala žalobci plynout objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Proto také odvolací soud správně dovodil, že žalobci jako předsedovi představenstva společnosti Sublima Invest, a. s. muselo být nejpozději prohlášením konkurzu 17. 6. 2003 známo, že předmětné nemovitosti nebudou moci být převedeny na žalovanou a ta tak ztratí možnost splnit své závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce nemohl mít žádné pochybnosti ani o tom, že osobou, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, byla žalovaná (srov. dopis ze dne 5. 5. 2000, ve kterém soudní komisař oznamoval žalobci, že jedinou dědičkou zůstavitele, kterému zaplatil žalovaných 450.000,- Kč, je žalovaná). Za této situace je možno uzavřít, že i subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění práva začala žalobci plynout již dnem prohlášení konkurzu na společnost Sublima Invest, a. s., tedy dnem 17. 6. 2003 a uplynula dne 17. 6. 2005. Jelikož žalobce své právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil až žalobou podanou dne 14. 11. 2008, přičemž k promlčení práva postačuje, aby uběhla alespoň jedna z obou promlčecích dob, odvolací soud se správně a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nezabýval otázkou, zda se žalovaná na úkor žalobce obohatila úmyslně, protože tato skutečnost je rozhodná jen pro posouzení délky objektivní promlčecí doby.
S ohledem na argumentaci dovolatele zastávanou v průběhu řízení je možno nad rámec výše uvedeného upozornit i na skutečnost, že samotné oznámení pohledávky do řízení o dědictví po dlužníku nebo probíhající dědické řízení nemá na běh promlčecí doby vliv.
Podle §111 obč. zák. změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle §579 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
Jak plyne z citovaných ustanovení občanského zákoníku, smrt dlužníka nemá zásadně sama o sobě žádný vliv na věřitelovo právní postavení. V případě, že dědici odpovídají za zůstavitelovy dluhy, nedochází smrtí zůstavitele ke stavení nebo přerušení běhu promlčecí doby, smrt zůstavitele nemá vliv na prodlení dlužníka, které nastane, nebyl-li dluh dlužníka řádně a včas splněn, a se smrtí zůstavitele zákon nespojuje ani jinou, byť jen dočasnou (do pravomocného skončení dědického řízení) nevymahatelnost věřitelovy pohledávky. Ten, kdo odpovídá za zůstavitelovy dluhy, je "přebírá" ve stavu, v jakém byly v době smrti zůstavitele, a pro právní postavení věřitele je samo o sobě nerozhodné, zda je povinen pohledávku uspokojit jako dlužník zůstavitel nebo ten, kdo odpovídá za zůstavitelovy dluhy (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 1253). Z uvedeného dle citovaného komentáře mimo jiné plyne, že pro uplatnění pohledávky věřitele nemá právní význam sama o sobě skutečnost, zda dlužník zemřel, tedy - řečeno jinak - okolnost, zda věřiteli má pohledávku uspokojit samotný dlužník nebo dědic (stát) v rozsahu své odpovědnosti za dluhy zůstavitele. Neuplatnil-li věřitel svoji pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu ještě za života zůstavitele, nemůže s tím vždy vyčkat až do pravomocného skončení řízení o dědictví po dlužníku; k uplatnění svého práva u soudu nebo jiného orgánu je věřitel často "donucován" ještě v době probíhajícího řízení o dědictví po dlužníkovi, kromě zájmu na co možná nejrychlejším splnění (uspokojení) pohledávky zejména nebezpečím možného promlčení nebo prekluze práva. Uvedené platí samozřejmě rovněž tehdy, jestliže věřitel svou pohledávku oznámil soudu (z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu vydanou podle §175n nebo podle §175t odst. 2) do řízení o dědictví po dlužníku, neboť takové oznámení - nedošlo-li dohodou k přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nebo k pravomocnému nařízení likvidace dědictví - nepředstavuje uplatnění práva, které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby (§112 ObčZ a §402 ObchZ) nebo uplatnění práva před uplynutím prekluzivní doby.".
V.
Toliko nad rámec uvedené argumentace Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel namítá, že v řízení bylo prokázáno, že postupoval v souladu s právní úpravou, jestliže přihlásil svoji nespornou pohledávku do dědictví po manželu žalované.
Leč, obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) stěžovateli opakovaně vysvětlovaly, že pro uplatnění pohledávky věřitele nemá právní význam sama o sobě skutečnost, že dlužník zemřel. Neuplatnil-li věřitel svoji pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu ještě za života zůstavitele, nemůže s tím vždy vyčkat až do pravomocného skončení řízení o dědictví po dlužníku. Uvedené platí rovněž tehdy, jestliže věřitel svou pohledávku oznámil soudu do řízení o dědictví po dlužníku, neboť oznámení pohledávky do řízení o dědictví po dlužníku nepředstavuje uplatnění práva, které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby.
Nadto, pokud stěžovatel tvrdí, že se o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, nemohl dozvědět dříve než 12. 9. 2006 (z dopisu soudního komisaře), postačí pro stručnost poukázat na příslušnou pasáž citovaného usnesení Nejvyššího soudu, dle něhož již v dopise ze dne 5. 5. 2000 soudní komisař oznamoval stěžovateli, že jedinou dědičkou zůstavitele, kterému zaplatil žalovaných 450.000,- Kč, je právě žalovaná.
Ostatně, existenci tohoto dopisu stěžovatel ani nezpochybňuje, dokonce jej v podstatě aprobuje, neboť uvádí v prvotně sepsané ústavní stížnosti: "Na tento fakt nemá vliv ani skutečnost, že dopisem ze dne 5.5.2000 oznámil JUDr. Z. K., že jedinou dědičkou po zůstaviteli je žalovaná.". Ve své v pořadí druhé ústavní stížnosti (podané advokátem) však již stěžovatel onen dopis ze dne 5. 5. 2000 opomíjí a nijak se s ním nevypořádává. To však - logicky - pro opodstatněnost ústavní stížnosti svědčit nemůže.
O jistém selektivním až manipulativním přístupu ústavní stížnosti svědčí i následující. Zatímco v ústavní stížnosti prvně stěžovatelem sepsané se uvádí, že až do vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 9. 2006 nebylo stěžovateli známo, že došlo k bezdůvodnému obohacení (nejen že mu tedy nebylo známo, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil), v pořadí druhé sepsané ústavní stížnosti je již v rozporu s předchozím uvedeno: "V daném případě sice stěžovatel věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení, nicméně o tom, kdo se na jeho úkor obohatil se nemohl bez odpovídající součinnosti JUDr. Z. K., notáře, který v dědickém řízení jednal jako soudní komisař dozvědět dříve než 12.9.2006.".
Konečně, pokud snad žalovaná byla názoru, že pohledávka stěžovatele dostatečně objasněna nebyla, a proto ji v dědickém řízení neakceptovala (jak namítá stěžovatel), stěží to - samo o sobě - může mít za následek, že v nyní posuzovaném řízení byla námitka promlčení nároku stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Ostatně, z odůvodnění žádného v nyní posuzovaných rozhodnutí neplyne, že by byl stěžovatel před obecnými soudy tvrdil, že námitka žalované o promlčení stěžovatelova nároku je v rozporu s dobrými mravy. Sám stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by byly obecné soudy neúplně rekapitulovaly obsah jeho ústních a písemných podání. Z toho plyne, že taková námitka stěžovatele, nově vznesená až v ústavní stížnosti, byla - podle ustálené judikatury - dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu