ECLI:CZ:US:2011:1.US.2620.10.1
sp. zn. I. ÚS 2620/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. L., zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem, sídlem Kollárova 18, Teplice, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2008 č. j. 26 Co 201/2008-287 a Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2007 č. j. 5 C 49/2003-232, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a a) státního podniku Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, sídlem Karlovarská 7, Jeneč, b) obchodního družstva AGROINVEST Batňovice, sídlem Batňovice 222, c) státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, d) společnosti JUTA, a. s., sídlem Dukelská 417, Dvůr Králové nad Labem, e) státního podniku Pražské papírny, s. p., sídlem U Papírny 2, Praha 7, f) Pozemkového fondu České republiky, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"). K věci uvedla, že okresní soud rozhodl uvedeným rozsudkem tak, že zamítl její návrh na určení, že je vlastnicí ideální poloviny individualizovaných pozemků v kat. úz. Bohuslavice nad Úpou a v kat. úz. Starý Rokytník; krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a její dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 1007/2009-307 odmítnuto. Zamítavé rozhodnutí soudy odůvodnily závěrem, že předmětné nemovitosti přešly z J. L. a jeho tehdejší manželky na stát vzdáním se přídělu. Stěžovatelka považuje za zcela nesprávný závěr soudů, že se J. L. a jeho tehdejší manželka nevzdali přídělu v tísni způsobené nátlakem tehdejších orgánů, ale v důsledku neochoty J. L. a jeho bývalé manželky na zemědělské usedlosti řádně hospodařit, následkem toho usedlost měla zpustnout natolik, že v podstatě přestala produkovat zemědělské produkty. Pro toto tvrzení nebyl podle stěžovatelky v průběhu řízení získán žádný relevantní důkaz a skutečnost, že původní žalobce vystřídal 3 hospodářství, nemůže svědčit o tom, že by na přidělených nebo koupených usedlostech řádně nehospodařil. Stěžovatelka dále upozorňuje, že v případě původního žalobce stanovily státní orgány likvidační výši dodávek, byť připouští, že zájem na plnění přídělového systému předpisem dodávek soukromě hospodařícím rolníkům byl legitimní a nebyl v poválečné době československým specifikem. Nesouhlasí ani se správností argumentace přiměřeností předpisu dodávek tím, že po odchodu původního žalobce byla usedlost opětovně přidělena jinému zemědělci, protože soud o výši a možnosti plnění dávek tímto novým přídělcem neměl žádný důkaz, stejně jako neměl důkaz pro závěr, že se původní žalobce snažil vyhnout plnění povinností tím, že podal podnět ke zbavení své svéprávnosti, protože tak učinil s cílem vyhnout se nástupu vojenské základní služby. Soud I. stupně se podle stěžovatelky nevypořádal s výpověďmi svědků, kteří svědčili ve prospěch původního žalobce.
Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že napadenými rozhodnutími soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou podle páté části občanského soudního řádu domáhala určení, že je vlastníkem ideální poloviny specifikovaných nemovitostí, a to poté, kdy věc byla projednána Okresním úřadem v Trutnově. Okresní soud posuzoval stěžejní otázku, zda se původní žalobce J. L. vzdal v roce 1957 pozemků jako přídělu v tísni a zda tím byly naplněny předpoklady pro navrácení pozemků podle §6 zák. č. 229/1991 Sb. Po vyhodnocení všech důkazů dospěl okresní soud k závěru, že J. L. se se svou tehdejší manželkou nevzdal přídělu v tísni, způsobené nátlakem orgánů státní moci, ale že tak učinil proto, že nebyl schopen na zemědělské usedlosti řádně hospodařit, v důsledku jeho nezájmu usedlost zpustla a v podstatě přestala dávat zemědělské produkty. Protože nedošlo ke vzdání se přídělu v tísni, nevznikl nárok na vydání pozemků podle zák. č. 229/1991 Sb., tudíž okresní soud žalobu zamítl.
Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, v němž namítala nesprávnou interpretaci svědeckých výpovědí. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že není opodstatněné. Zkonstatoval, že okresní soud správně zhodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich odpovídající skutkový stav a takto zjištěný skutkový stav správně posoudil i po právní stránce; svoje rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Krajský soud se ztotožnil s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl okresní soud, a doplnil stanovisko k odvolání stěžovatelky. Neztotožnil se s její námitkou, že okresní soud nesprávně interpretoval provedené důkazy, zejména výpovědi svědků. Krajský soud připomenul, že podstatou sporu byla otázka, zda původní žalobce J. L. se vzdal přídělu v roce 1957 pod politickým nátlakem státu a v tísni, či z jiných důvodů, například proto, že nebyl dobrým hospodářem, o hospodaření neměl zájem a hospodářství nezvládal. Zhodnotil, že svědci, vypovídající k těmto okolnostem, se obsahem svých výpovědí rozdělili na dvě skupiny. Verzi žalobce podporovali zejména tři svědci M. H., J.F. a S. V.; ti byli známými původního žalobce a jejich vyjádření, která učinili písemně v rámci řízení vedeného před pozemkovým úřadem, jevila známky formální i obsahové podobnosti, což snižuje důvěryhodnost takového důkazu, neboť podporuje podezření, že vyjádření byla psána na objednávku. Doplnil, že svědkyně H. v souvislosti s restitučními spory J. L. spáchala podvodným jednáním trestný čin a při výslechu svoje předchozí písemné vyjádření podstatně korigovala a připustila, že ho napsala na popud J. L. Svědkyně F. se později za žalobce provdala a po jeho smrti se stala jako jeho dědička žalobkyní, věrohodnost její výpovědi je tak značně snížena.
Na druhé straně měl soud k dispozici výpovědi svědků, kteří žádný vztah k věci neměli, a žádný z nich nepotvrdil, že by J. L. opouštěl zemědělskou usedlost pod nátlakem. Jeho bývalá manželka, která s ním v roce 1957 žila v manželství, jednoznačně uvedla, že pozemky byly příliš rozsáhlé na to, aby je byli schopni obhospodařit, a že J. L. ani pracovat nechtěl. Správnosti závěru o tom, že manželé L. nebyli z usedlosti vypuzeni nátlakem, ale že odešli dobrovolně, nasvědčují podle krajského soudu i další skutečnosti a důkazy, např. upozornění tehdejšího národního výrobu, že J. L. nehospodaří na přídělu řádně, a úspěšné hospodaření následujícího přídělce H. Krajský soud neshledal existenci restitučního důvodu a uzavřel, že se J. L. vzdal přídělu dobrovolně z důvodů pramenících v jeho individualitě, nikoliv v důsledku politické perzekuce, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil (pouze vůči jednomu z původně žalovaných rozsudek zrušil a řízení zastavil, vzhledem k tomu, že tento žalovaný zanikl bez právního nástupce).
Stěžovatelka podala proti všem výrokům rozsudku krajského soudu tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 1007/2009-307 pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění akcentoval zjištění, že J. L. nepatřil mezi oběti politické perzekuce a důvody, pro které se vzdal vlastnictví k přídělem nabytým nemovitostem, měly spočívat zejména v jeho nezájmu o hospodaření na přidělených pozemcích. Za situace, kdy přídělce navíc nezaplatil přídělovou cenu, nemohlo vůči němu dojít k majetkové křivdě a nutnosti její nápravy za použití restitučních zákonů.
III.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o její žalobě na určení vlastnictví vycházející z jí tvrzeného restitučního nároku podle zákona o půdě, jinými slovy, jde o posouzení, zda byly naplněny objektivní a subjektivní podmínky restituce majetku, příp. zda neexistují zákonné překážky pro jeho vydání.
Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými soudy, bylo posouzení důvodnosti restitučního nároku právního předchůdce stěžovatelky, resp. po jeho smrti stěžovatelky samotné, ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., tj. zda došlo k odnětí nemovitostí přidělených přídělci v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelčiným žalobním návrhem velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily neexistenci restitučního nároku, proto nezbývalo, než žalobu zamítnout. V takovém případě nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva, ani do legitimního očekávání na nabytí takového práva.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace, zjištěné uvedeným způsobem, Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu