ECLI:CZ:US:2011:1.US.2669.11.2
sp. zn. I. ÚS 2669/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 21. 5. 2008, čj. 109 C 316/2006 - 86, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2008, čj. 8 Co 568/2008 - 133, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2011, čj. 25 Cdo 2041/2009 - 151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 22.403,50 Kč, ve kterém jako žalobkyně neuspěla. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově totiž její žalobu zamítl, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o jejím dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově zastaveno, jinak bylo odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se všemi uvedenými rozhodnutími. Trvá na tom, že jí vznikla škoda tím, že žalovaná, jako její advokátka v předcházejícím sporu se žalobcem J. M., neučinila všechny potřebné úkony. Žalovaná jí rovněž nedoručila rozsudek ve zmíněném sporu natolik včas, aby mohla podat odvolání. Na základě uvedených skutečností je stěžovatelka přesvědčena, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 22.403,50 Kč. Vzal za prokázáno, že dne 11. 8. 1994 byla soudu doručena žaloba J. M. proti stěžovatelce na zaplacení částky 23.620,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení. Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti němuž stěžovatelka podala odpor a udělila žalované plnou moc k tomu, aby ji v řízení zastupovala. U jednání dne 28. 8. 1995 vzal J. M. žalobu v částce 23.620,- Kč zpět, protože mu tato částka byla po podání žaloby zaplacena. Nadále proto požadoval pouze zaplacení 18 % úroku z prodlení z této částky. Usnesením ze dne 2. 11. 1995 soud řízení o zaplacení této částky zastavil a rozhodl o tom, že bude jednáno o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci 6.325,- Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení. Dne 2. 9. 1996 byl proto vyhlášen rozsudek, který ukládal stěžovatelce zaplatit žalobci 6.325,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 4.595,- Kč. Rozsudek byl doručen žalované, jako zástupkyni stěžovatelky, dne 7. 10. 1996, žalovaná proti němu podala odvolání, které však nebylo odůvodněno. Přes výzvu soudu žalovaná vady odvolání neodstranila a odvolací řízení tak bylo zastaveno.
Soud po právním posouzení věci odkázal na ustanovení §420 odst. 1 ObčZ, za základní předpoklad nároku na náhradu škody označil vznik škody s tím, že v daném případě ke vzniku škody nedošlo, neboť stěžovatelka žalobci až dosud nic nezaplatila. Krajský soud v Ostravě tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově zastavil, jinak je odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, ve shodném smyslu a rozsahu, jako již v řízení před těmito soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z nich vzešlých nelze než konstatovat, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V dané věci tedy nedošlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy jen rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, což nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu