ECLI:CZ:US:2011:1.US.2683.11.1
sp. zn. I. ÚS 2683/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: CASTELLI RE Praha s. r. o., se sídlem Praha 7, Šmeralova 358/19, zastoupeného JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1894/52, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, čj. 16 Cm 151/2004 - 227, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, čj. 4 Cmo 36/2011 - 246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 1,647.623,80 Kč s příslušenstvím, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částky ve výroku rozsudku konkrétně uvedené. Po rozsáhlém dokazování vzal za prokázáno, že mezi žalobcem jako zhotovitelem a stěžovatelem jako objednatelem byla uzavřena smlouva o dílo na rekonstrukci objektu v Brně. S odkazem na ustanovení §536 odst. 1, §548 odst. 1 a §554 odst. 1 ObchZ uzavřel, že žaloba je oprávněná. Proto jí v celém rozsahu vyhověl, včetně příslušenství pohledávky, tj. úroku z prodlení, neboť stěžovatel se dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Pokud jde o dohodnutou smluvní pokutu, k ní nemohl přihlédnout, protože stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně prodlení žalobce.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek městského soudu potvrdil. Konstatoval, že první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen. Po zjištění, která odvolací soud učinil opakováním některých důkazů spolu se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na zaplacení účtované ceny díla, které bylo řádně předáno a převzato, i když stěžovatel zpochybňoval pravost podpisu svého zaměstnance. Opětovně přezkoumal rozsudek městského soudu i řízení jemu předcházející, ale k otázce oprávněnosti nároku žalobce se již nevracel, neboť ta byla vyřešena v prvém odvolacím řízení. V předmětné věci uplatnil stěžovatel, jako obranu proti nároku žalobce, smluvní pokutu za prodlení žalobce, jako zhotovitele, s dokončením díla. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně takto uplatněného nároku stíhalo stěžovatele. Odvolací soud již v prvním odvolacím řízení zjistil, že zápis o předání a převzetí předmětného díla byl mezi účastníky sepsán dne 9. 4. 2001, i když termín provedení díla byl ve smlouvě dohodnut do 16. 10. 2000. Dokument obsahoval i významné prohlášení o tom, že prodlení v předání díla není způsobeno zhotovitelem, ale bylo vyvoláno změnami v projektové dokumentaci a zpožděním dodávek prací zajišťovaných stěžovatelem, jako objednatelem. Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatel nedoplnil skutková tvrzení k jím uplatněnému nároku a neunesl tak břemeno tvrzení ohledně prodlení žalobce a z toho vyplývající smluvní pokuty, kterou v obraně uplatňoval; proto k ní soudy nemohly přihlédnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů a v neústupném setrvání na svém stanovisku, přičemž v ústavní stížnosti zcela ignoruje skutečnost, že to byl on sám, kdo i přes výzvu soudu nesplnil, v řízení před obecnými soudy, svoji zákonnou povinnost účastníka řízení. Před Ústavním soudem tedy uplatnil své námitky ve shodném smyslu a rozsahu, jak učinil již v řízení před těmito obecnými soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i plně ústavně konformní. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů a nemá význam z jejich závěrů cokoli zde opakovat. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu