ECLI:CZ:US:2011:1.US.2686.11.1
sp. zn. I. ÚS 2686/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J. D., Z. D., M. D. a O. D., všichni zast. Mgr. Ilonou Mikešovou, advokátkou, sídlem Přístavní 24, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011, č.j. 62 CO 534/2010-256, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli společně podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadovali jeho zrušení, přičemž současně navrhovali odklad jeho výkonu. Konstatovali, že napadeným usnesením ve sporu Hlavního města Prahy, jako žalobce (dále jen "vedlejší účastník"), proti stěžovatelům o vyklizení bytu, městský soud rozhodl, že se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), věc se mu vrací k dalšímu řízení (výrok I.) a nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce obvodního soudu (výrok II.). K věci stěžovatelé uvedli, že důvodem podání žaloby byla tvrzená skutečnost, že na stěžovatele nepřešlo právo nájmu k bytu v Praze 5, který dříve obývali s původní nájemkyní, jež zemřela, a byla matkou první stěžovatelky. Přitom stěžovatelé během dokazování předložili důkazy o tom, že původní nájemkyně s nimi vedla v předmětném bytě společnou domácnost s úmyslem ji nikdy trvale neopustit, avšak městský soud důkazy zcela přehodnotil, odebral tak možnost soudu I. instance zhodnotit důkazy podle své úvahy, již podruhé prvoinstanční rozsudek zrušil a nařídil, aby věc byla rozhodujícímu soudci odňata. Stěžovatelé se domnívají, že napadeným usnesením byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že je jim Listinou zaručeno rovněž právo mít svého zákonného soudce, jehož příslušnost určuje zákon, a který jim nesmí být odňat razantním, netransparentním a nepřiměřeným zásahem, který oni sami považují za nespravedlivý.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé konkretizují okolnosti, v nichž spatřují porušení základních práv (neprovedením navrženého důkazu, nevypořádání se s jejich tvrzeními, přehodnocením důkazů městským soudem). Pozn. Tuto část návrhu ponechává Ústavní soud mimo pozornost, neboť - z důvodů níže uvedených - nemůže být přípustným předmětem řízení o této ústavní stížnosti.
Posléze stěžovatelé formulují svoje argumenty vůči postupu městského soudu při rozhodnutí o změně soudce. Namítají, že skutečností, která by založila právo městskému soudu zákonného soudce stěžovatelům odejmout, nemůže být fakt, že tento soudce hodnotil důkazy navržené stranami jinak, než odvolací soud. Dodávají, že rozdílný názor na hodnocení důkazů ze strany městského soudu neznamená vadu řízení. Podle nich se soud I. stupně snažil vyhovět instrukci městského soudu formulované v usnesení ze dne 7.11.2007, kterým tento soud poprvé zrušil jeho rozsudek, a doplnil dokazování o výslech účastníka řízení a o listinné důkazy, čímž byla podle nich striktně dodržena a naplněna zmíněná instrukce, kterou městský soud uložil doplnit dokazování ohledně bydlení zesnulé nájemkyně v předmětném bytě a ohledně vedení společné domácnosti se stěžovateli, jakož i o listinné důkazy týkající se bytu druhého stěžovatele. Odnětí zákonného soudce tak vidí stěžovatelé jako neopodstatněné a nespravedlivé, domnívají se, že vydání, byť shodně zamítavého rozhodnutí v neprospěch vedlejšího účastníka soudem I.stupně i po doplnění dokazování v souladu s instrukcí odvolacího soudu, není skutečností, na základě níž by odvolací soud měl zákonné právo odejmout stěžovatelům soudce určeného jim zákonem.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předloženého usnesení městského soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Obvodní soud rozsudkem ze dne 31.8.2010, č.j. 24 C 347/2005-223, zamítl žalobou, kterou se vedlejší účastník vůči stěžovatelům domáhal vyklizení specifikovaného bytu. Obvodní soud již v rozsudku ze dne 22.3.2007, č.j. 24 C 347/2005-158, žalobu zamítl, městský soud ho usnesením ze dne 7.11.2007, č.j. 62 Co 366/2007-175, zrušil se závěrem, že soud neprovedl veškeré potřebné důkazy a z těch, jež provedl, vyvodil nesprávné a nepřesné závěry, že při jejich hodnocení nepostupoval podle §132 obč. soudního řádu, když výpovědi dvou svědků považoval za hodnověrné i přesto, že v písemném sdělení bytového družstva tito uvedli jiné skutečnosti, že bez povšimnutí zůstaly rozpory ve výpovědích nejen svědků, ale samotných prvních dvou stěžovatelů, vytkl obvodnímu soudu, že se nezabýval ani bytem druhého stěžovatele ani tím, zda zemřelá nájemkyně měla bydlet s úmyslem trvalého bydlení ve společné domácnosti se stěžovateli, přičemž ohledně případného vedení společné domácnosti nebyly provedeny žádné důkazy, že zemřelá nájemkyně měla svojí praktickou lékařku v Praze 4 a že na poštu v uvedeném obvodu jí chodil také důchod. Proto uložil obvodnímu soudu, aby se znovu a důkladně zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro přechod nájmu a aby řízení doplnil o další důkazy ohledně bydlení zesnulé ve sporném bytě, vedení společné domácnosti se stěžovateli a dále o listinné důkazy týkající se bytu druhého stěžovatele. Po doplnění dokazování (viz jeho rekapitulace na str. 2 a 3 napadeného usnesení) dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba není důvodná, kdy vzal za prokázané, že v daném případě byly splněny obě zákonné podmínky pro přechod nájmu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zákoníku, že tak přešel nájem na první stěžovatelku za trvání manželství s druhým stěžovatelem, proto svědčí právní důvod užívání předmětného bytu i manželovi a současně i jejich dětem. Vedlejší účastník podal proti rozsudku odvolání, v němž vytýkal soudu I. stupně, že nerespektoval usnesení odvolacího soudu, že rozsudek je nepřezkoumatelný a zmatečný, zásadně nesouhlasil se skutkovým závěrem, že na stěžovatele přešel nájem bytu s tím, že neunesli důkazní břemeno. Stěžovatelé navrhovali potvrzení rozsudku jako věcně správného. Městský soud přezkoumal prvostupňový rozsudek, včetně jemu předcházejícího řízení, dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci. Po rekapitulaci základních přístupů k hodnocení podmínek pro přechod nájmu bytu (str. 6 a 7 napadeného usnesení) městský soud uvedl, že soud I. stupně nepostupoval při hodnocení důkazů podle §132 obč. soudního řádu a z provedených důkazů vyvodil nesprávné a nepřesné závěry, pokud jde o skutkový stav věci, z něhož vyvodil i nesprávný právní závěr. Konkrétně obvodnímu soudu vytkl, že v rámci zkoumání naplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu pominul zjistit objektivní okolnosti svědčící o úmyslu nájemce a spolužijící osoby založit trvalé a časově neomezené životní společenství; dále upozornil na pochybení, že některé důkazy zůstaly bez jeho náležité pozornosti, že se dostatečně nevypořádal s dalšími konkrétními skutečnostmi vyplývajícími z ostatních listinných důkazů. Z těchto důvodů prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně a současně rozhodl o změně soudce.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým usnesením městského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve posuzuje, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti, a to v části mířící do výroku I. usnesení městského soudu, ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou. V daném případě stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným usnesením odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu I. stupně, do něhož vedlejší účastník podal odvolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup prvostupňového soudu nebyl správný, tudíž obvodní soud za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před nalézacím soudem je přitom nesporné, že stěžovatelé jsou jeho účastníky a že tedy budou i disponovat se všemi svými procesními právy. Ústavní soud tudíž (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost v této části nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
V části mířící vůči výroku II. napadeného usnesení je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na zákonného soudce, jako součásti práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným usnesením městského soudu nedošlo. Podle §221 odst. 2 obč. soudního řádu platí, že pokud odvolací soud zruší rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Jak vyplývá z narativní části (viz výše), městský soud se zabýval posouzením, nakolik se soud I. stupně řídil jeho pokyny zařazenými do předchozího zrušovacího ustanovení, přičemž zjistil, že nikoliv a podrobně tato zjištění odůvodnil (zejména str. 7 dole a str. 8 nahoře). Ústavní soud (na rozdíl od stěžovatelů) shledává, že tato zjištění jsou natolik zásadní, že byl dán prostor pro aplikaci §221 odst. 2 obč. soudního řádu, tudíž k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů napadeným usnesením nedošlo.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud odmítl část ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, a protože v další části nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, byla tato část jejich ústavní stížnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu