ECLI:CZ:US:2011:1.US.2712.11.1
sp. zn. I. ÚS 2712/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B. (roz. T.), zastoupené Mgr. Silvií Sofkovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, Horní náměstí 17, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, č. j. 12 Co 222/2011-524, ze dne 27. 6. 2011 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci, č. j. 13 C 150/2009-501, ze dne 18. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Vedlejší účastníci (žalobci A. N. a J. N.) se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhají vydání rozsudku, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna strpět výkon práv vedlejších účastníků jako žalobců odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy v kteroukoliv denní i noční dobu přes v ústavní stížnosti specifikovaný pozemek, jehož je stěžovatelka výlučným vlastníkem. V řízení zahájeném uvedenou žalobou ustanovil Okresní soud v Olomouci na návrh stěžovatelky znalce, a to znalecký ústav Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební (znalec z oboru geodézie, kartografie a stavebnictví, dále také "znalecký ústav"). Stěžovatelka namítla nemožnost výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu (zúžení pozemku - č.l. 310 p.v.). Soud nařídil znalci vypracovat znalecký posudek, v němž znalecký ústav odpověděl na soudem stanovené otázky. Jako výsledek šetření doručil znalecký ústav okresnímu soudu dva samostatné znalecké posudky, a to znalecký posudek číslo 25/2010 a dále znalecký posudek číslo 122-11/2010, který zpracoval znalec Ing. S. K., CSc. Dne 15. 2. 2001 bylo stěžovatelce podle jejího tvrzení doručeno usnesení Okresního soudu v Olomouci, č. j. 13 C 150/2009-465, jímž bylo určeno znaleckému ústavu znalečné ve výši 58.650,- Kč za vypracované znalecké posudky zapsané ve znaleckém deníku pod pořadovými čísly 25/2010 a 122-11/2010. Proti uvedenému usnesení o určení odměny podala stěžovatelka odvolání. Podle jejího názoru byl totiž k podání znaleckého posudku ustanoven znalecký ústav. Ten také znalecký posudek číslo 25/2010 zpracoval. Dále však tento znalecký ústav oslovil znalce Ing. S. K., CSc., který zpracoval znalecký posudek číslo 122-11/2010. Stěžovatelka s odkazem na ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., v platném znění má ale zato, že není možné, aby soudem ustanovený znalec zpracováním znaleckého posudku či jeho části pověřil jiného znalce. Dle názoru stěžovatelky v něm ustanovený znalecký ústav měl přibrat Ing. S. K., CSc. jako konzultanta a ve znaleckém posudku řádně odůvodnit, proč takto učinil. Znalecký ústav tedy - podle názoru stěžovatelky - v rozporu se zákonem zadal zpracování dalšího znaleckého posudku, a to ve svém znaleckém posudku číslo 25/2010 ani neodůvodnil. Stěžovatelka dále tvrdí, že znalecký ústav podstatně překročil rozsah otázek, na něž byl okresním soudem dotazován, čímž jeho práce spojená se zpracováním znaleckého posudku byla vynaložena neúčelně. Zpracování znaleckého posudku totiž mělo dle vyúčtování odměny trvat znaleckému ústavu přes 100 hodin vědecké práce, což stěžovatelka považuje za neúměrné. Stěžovatelka se domnívá, že počet hodin vědecké práce neodpovídá skutečnosti, neboť jádro samotného posudku číslo 25/2010 se nachází na jeho straně 20 až 39.
Dne 23. 5. 2011 bylo dále stěžovatelce - podle jejího tvrzení - doručeno usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 13 C 150/2009-501, jímž bylo určeno znaleckému ústavu další znalečné ve výši 6.300,- Kč za zpracování dodatku znaleckého posudku zapsaného ve znaleckém deníku pod pořadovým číslem 25/2010. Proti uvedenému usnesení o určení odměny podala stěžovatelka odvolání; podle stěžovatelky není v tomto případě namístě, aby byl znalecký ústav odměněn stejnou hodinovou odměnou jako za samotné zpracování znaleckého posudku. Obsahově se totiž jedná pouze o vyjádření znaleckého ústavu k námitkám stěžovatelky a dodatek ve skutečnosti žádné nové znalecké zkoumání neobsahuje.
Stěžovatelka uvedla, že o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 13 C 150/2009-501 rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, tak, že prvostupňové usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka uvádí, že není možné posuzovat dodatek číslo 1 ke znaleckému posudku číslo 25/2010 jen podle názvu, ale je potřeba přihlédnout k jeho obsahu a podle toho posoudit jak samotný nárok na odměnu, tak odbornou a časovou náročnost. Domnívá se, že napadenými obou soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když v případě jejího neúspěchu ve věci by mohlo dojít k přiznání odměny znalci, a tím i k zásahu v rámci majetkové sféry stěžovatelky, což by znamenalo porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka vedle toho opětovně poukazuje na podle ní nezákonný postup znaleckého ústavu, který se jej prý dopustil tím, že zpracování jedné otázky zadal jinému znalci.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci evidovaný pod sp. zn. 13 C 150/2009. Ze spisového materiálu, jakož i z vlastní databáze rozhodnutí zjistil, že vedlejší účastníci (žalobci) podali proti stěžovatelce žalobu, a to v řízení o stanovení povinnosti strpět výkon práva odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy. Okresní soud v Olomouci ustanovil usnesením ze dne 24. srpna 2010, č. j. 13 C 150/2009-313, k podání znaleckého posudku znalecký ústav VUT v Brně. Nařídil mu vypracovat znalecký posudek písemně a odpovědět na soudem stanovené otázky. Usnesením ze dne 9. února 2011, č. j. 13 C 150/2009-465, soud určil znaleckému ústavu znalečné za vypracované znalecké posudky zapsané ve znaleckém deníku pod pořadovým číslem 25/2010 a 122-11/2010 ve výši 58.650,- Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání (srov. č.l. 471); citované usnesení však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc z 27. 6. 2011, č. j. 12 Co 221/2011-520, jako věcně správné potvrzeno. Proti oběma právě citovaným rozhodnutím stěžovatelka podala ústavní stížnost. Namítala (jak plyne z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2711/11 z 26. 9. 2011), že znalcem byl ustanoven znalecký ústav, který však oslovil Ing. S. K., CSc., jenž zpracoval další znalecký posudek číslo 122-11/2010, tedy pověřil jiného znalce; znalecký ústav tak postupoval fakticky v rozporu se zákonem. Uvedená ústavní stížnost byla citovaným usnesením Ústavního soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal postup znaleckého ústavu, jenž před vypracováním vlastního znaleckého posudku číslo 25/2010 pověřil konzultanta Ing. S. K., CSc., vypracováním znaleckého posudku číslo 122-11/2010 (z jehož závěrů sám znalecký ústav posléze vycházel), v rozporu s právem; proto ani rozhodnutí obecných soudů nemohla být podle Ústavního soudu v rozporu se základními právy a svobodami stěžovatelky.
Kromě toho, že stěžovatelka iniciovala řízení, jež vyústilo v právě citované usnesení Ústavního soudu, vznesla proti zmiňovanému posudku námitky (srov. číslo listu 470). V rámci námitek opět vyjádřila nesouhlas s tím, že znalecký ústav před vypracováním vlastního znaleckého posudku pověřil vypracováním písemného znaleckého posudku Ing. S. K., CSc., z jehož závěrů pak sám znalecký ústav ve svém posudku vycházel. Dále měla stěžovatelka za to, že znalecký ústav ve svém znaleckém posudku číslo 25/2010 překročil rozsah otázek, na něž byl soudem tázán. S ohledem na tyto námitky bylo následně znaleckému ústavu uloženo vypracovat dodatek číslo 1 k posudku číslo 25/2010 (srov. přiměřeně číslo listu 477). Znalecký ústav dodatek ke znaleckému posudku vypracoval (srov. číslo listu 479 a násl.), za což mu bylo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2011, č.j. 13 C 150/2009-501 přiznáno znalečné ve výši 6.300,- Kč. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud přesně vyčíslil postup, kterým k citovanému znalečnému dospěl a dále uvedl, že "[p]odle ust. §17 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., odměna se stanoví podle stupně odbornosti potřebného k provedení úkonu a podle množství účelně vynaložené práce. Odměna se může přiměřeně krátit, jestliže úkon nebyl proveden řádně nebo ve stanovené lhůtě. [...] Podle ust. §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., odměna za znalecký posudek činí podle jeho náročnosti a podle stupně odbornosti, kterou bylo nutné k jeho podání vynaložit, za jednu hodinu práce 100,- Kč až 350,- Kč. [...] Znalečné je řádně vyúčtováno v souladu s účinnými právními předpisy. Vzhledem k problematice řešené v této věci a odborným znalostem, které bylo nutno vynaložit na zpracování znaleckého posudku, soud pokládá za adekvátní dobu věnovanou práci i částky, vyúčtované znaleckým ústavem za hodinu práce. Znalečné bylo tedy přiznáno tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení." Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 27. 6. 2011, číslo jednací 12 Co 222/2011-524 bylo citované usnesení Okresního soudu v Olomouci potvrzeno. Podle krajského soudu totiž znalecký ústav postupoval při zpracování dodatku znaleckého posudku podle zadání okresního soudu, neboť s ohledem na námitky žalované byl okresním soudem pověřen k vyhotovení dodatku znaleckého posudku. Znalecký ústav dodatek k původně vypracovanému znaleckému posudku v soudem určené lhůtě (podle krajského soudu) vyhotovil, odpověděl na všechny soudem zadané otázky a uvedl také skutečnosti, které podle jeho názoru mají vztah k projednávané věci. Nelze se tak podle krajského soudu ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že se jedná pouze o vyjádření znaleckého ústavu k jejím námitkám. Pokud byl znalecký ústav okresním soudem pověřen k vypracování dodatku znaleckého posudku, jedná se o znaleckou činnost, za kterou znaleckému ústavu přísluší odměna podle příslušných právních předpisů vztahujících se ke znalečnému. Z obsahu spisu a z vyjádření znaleckého ústavu podle krajského soudu rovněž vyplývá, že adekvátní je i výpočet hodin, které znalecký ústav musel vynaložit na řádné zpracování dodatku znaleckého posudku; vzhledem k charakteru a obtížnosti věci je adekvátní i sazba odměny ve výši 350,- Kč.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedené dodává Ústavní soud ještě následující:
K limitům ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v otázkách znalečného se Ústavní soud vyjádřil již například ve shora citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2711/11 z 26. 9. 2011. Východiska a závěry tam uvedené se plně uplatní i v právě projednávané věci; sám I. senát Ústavního soudu neshledal důvodu, proč by se od názoru IV. senátu Ústavního soudu měl odchylovat; to se týká i možnosti znaleckého ústavu vycházet z posouzení konzultanta. Na uvedené usnesení proto Ústavní soud i v této souzené věci odkazuje.
Co se týká té argumentace stěžovatelky, že dodatek znaleckého posudku není znaleckou (vědeckou) formulací odborného názoru (že jde pouze o jakési vyjádření k námitkám stěžovatelky), pak podle Ústavního soudu je tato argumentace nepřípadná; vyjadřoval-li se znalecký ústav ve svém dodatku k posudku mimo jiné k rozsahu a hloubce svého předchozího zkoumání, pak se podle přesvědčení Ústavního soudu dotýkal svých předchozích odborných závěrů, které tak de facto rozvíjel.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu