ECLI:CZ:US:2011:1.US.2715.10.1
sp. zn. I. ÚS 2715/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti STaVO, s. r. o., se sídlem Brno, Palackého 318/159, zastoupené JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Palackého tř. 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2010, čj. 55 ECm 8/2010 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení, kterým mělo být zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 11 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jedná se o usnesení, kterým Krajský soud v Brně vyzval stěžovatelku, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatila doplatek soudního poplatku za návrh doručený soudu dne 22. 3. 2010. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudní poplatek za zmíněný návrh již řádně zaplatila a na základě napadeného usnesení byla nucena ho zaplatit znovu. Na její výzvu k vrácení soudního poplatku Krajský soud v Brně žádným způsobem nereagoval. Stěžovatelka považuje napadené usnesení za rozporné s výše uvedenými ustanoveními ústavního pořádku.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ústavní soud proto setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 4, str. 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
V posuzované věci krajský soud vyzval stěžovatelku k zaplacení doplatku soudního poplatku. Takové usnesení je rozhodnutím, kterým se upravuje postup v řízení a pro svoji povahu (nebylo jím meritorně rozhodnuto o uplatněném nároku) je zcela nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo pokud by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Vzhledem k tomu, že se nejedná o meritorní rozhodnutí, nemohlo být postupem soudu zasaženo do základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu