ECLI:CZ:US:2011:1.US.2729.10.1
sp. zn. I. ÚS 2729/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Alenou Plintovičovou, advokátkou se sídlem Kyjov, Masarykovo náměstí 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 38 Co 295/2009, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 1. 2009, čj. 16 C 63/2008 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 17. 9. 2010, doplněnou dne 20. 10. 2010 a splňující tak i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že byl jako jeden ze dvou ručitelů nucen uspokojit pohledávku namísto dlužníka. Proto požadoval, aby obecné soudy uložily druhému ručiteli M. Ž. (dále "žalovaný") povinnost nahradit mu polovinu toho, co plnil. Obecné soudy jeho návrhu nevyhověly, protože žalovaný již žalovanou částku zaplatil. Ten však předložil pouze kopii údajné listiny o předání žalované částky, na níž se podpis stěžovatele nápadně shoduje s jeho popisem na titulní straně žaloby. Proto navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, což obecné soudy odmítly. Podle stěžovatele se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací. Neodůvodnily, proč mu neuvěřily a proč přihlédly pouze ke tvrzení žalovaného a svědků. Svá rozhodnutí opřely o výpovědi dvou svědků (příbuzných žalovaného), ačkoliv v nich byly zásadní rozpory ohledně místa, na němž mělo k údajnému předání peněz dojít. Nevzaly v úvahu vliv jejich příbuzenského poměru k žalovanému, nezabývaly se ani věrohodností jeho tvrzení o tom, že originál listiny o předání ztratil. Skutkový stav tak nebyl řádně zjištěn, provedené důkazy nepostačovaly k prokázání, že žalovaný dlužnou částku zaplatil. Ve věci tak nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, čj. 16 C 63/2008 - 33, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému M. Ž. na zaplacení poloviny plnění poskytnutého za dlužníka M. H. věřiteli České spořitelně, a. s. K jeho odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 38 Co 295/2009, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti v souvislosti s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z jeho postavení, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel především vytkl obecným soudům, že neprovedly jím navržený znalecký posudek z oboru písmoznalectví, nevzaly v úvahu příbuzenský poměr svědků k žalovanému a konečně tolerovaly, že žalovaný nepředložil originál listiny o zaplacení dlužné částky. Jeho argumenty tedy obsahují výhrady k procesu dokazování u obecných soudů a v podstatě směřují k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil výsledky dokazování provedené obecnými soudy. Ústavní soud přitom opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že mu nepřísluší přehodnocovat a zasahovat do procesu dokazování, do hodnocení důkazů a do vyvozování skutkových i právních závěrů, pokud obecné soudy respektují hranice vymezené zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak ji vymezuje §132 OSŘ.
Jestliže obecné soudy postupují při hodnocení důkazů tak, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemných souvislostech a mají-li skutkové závěry oporu v provedených důkazech, nepřísluší Ústavnímu soudu do tohoto procesu zasahovat. Ústavní soud zaujal ve své konstantní judikatuře stanovisko i k tzv. opomenutým důkazům. Vyslovil, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale jsou povinny, pokud některý důkaz neprovedou, svůj závěr řádně odůvodnit.
Ve věci stěžovatele postupovaly soudy obou stupňů v souladu s výše uvedenou zásadou. Okresní soud v Hodoníně (dále "soud prvního stupně") provedl dostatečně obsáhlé dokazování a vyvodil takové skutkové závěry, které Krajský soud v Brně (dále "odvolací soud") jako správné převzal a doplnil ještě dalším dokazováním ohledně místa předání dlužné částky. Pokud soud prvního stupně odmítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, učinil tak za situace, kdy je k dispozici jen kopie příslušné listiny, takže ji nelze tomuto znaleckému zkoumání podrobit.
Stěžovatel tak svými argumenty, zpochybňujícími proces dokazování před obecnými soudy, staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ve zkoumané věci nelze než konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a věc po právní stránce zhodnotily v souladu s ústavními principy obsaženými v Listině. Podrobně zdůvodnily, proč z provedených důkazů mají za to, že k zaplacení dlužné částky již došlo a žalobě stěžovatele nelze proto vyhovět. Jejich postupu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Postup obecných soudů ve věci stěžovatele nelze označit za svévolný, nebyl zjištěn rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými, a ani skutečnost, že by obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, neodpovídá skutečnosti.
Napadenými rozhodnutími tedy k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu