ECLI:CZ:US:2011:1.US.2800.10.1
sp. zn. I. ÚS 2800/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 2. 2010, č. j. 1 T 233/2007-136, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 7. 2010, č. j. 55 To 127/2010-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 18 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Proti napadenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu podle §256 tr. ř zamítnuto.
Trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 20. 6. 2007 v 17h05, kdy měl nejméně 2,42 g/kg alkoholu v krvi, řídil osobní automobil.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí a uvádí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že první vzorek byl odebrán 20. 6. 2007 v 18h45, doručen na oddělení svědkyně Mgr. M. až 29. 6. 2007 a zpracován 4. 7. 2007, zatím co druhý vzorek, odebraný též dne 20. 6. 2007, byl doručen na její oddělení již 21. 6. 2007. Stěžovatel tedy pokládá otázku, jak je možné, že vzorky byly doručeny k rozboru s takovým časovým odstupem. Dále namítá, že ošetřující lékař označil na formuláři, že stěžovatel nejeví známek požití alkoholu; tento lékař přitom nebyl vyslechnut. Dle stěžovatele nebylo vyvráceno, zda vzorky byly ovlivněny pro jeho prvotního vyšetření léky podanými, zda se vůbec jednalo o vzorky jeho krve; zde stěžovatel poukazuje na možnou záměnu odběru krve. Dále stěžovatel namítá, že ošetřující lékař nebyl vyslechnut v rozporu s usnesením odvolacího soudu a že se soudy v novém rozhodnutí nevypořádaly s tím, co bylo uvedeno v původním zproštujícím rozsudku.
Okresní soud v České Lípě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadený rozsudek; podotkl, že zpráva z Krajské nemocnice v Liberci potvrdila, že stěžovateli byla odebrána v souvislosti s dopravní nehodou krev dvakrát (viz provedené důkazy založené ve spisu).
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadený rozsudek.
Protože vyjádření účastníků řízení o ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k případné replice.
III.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele směřující do skutkové roviny dané věci.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, jestliže obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod fyzické či právnické osoby.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
IV.
Nad rámec těchto úvah lze k jednotlivým námitkám stěžovatele uvést následující.
Stěžovatel namítl, že ošetřující lékař označil (patrně na formuláři), že stěžovatel nejeví známek požití alkoholu (a že tento lékař nebyl vyslechnut). S touto námitkou se však racionálně vypořádal již nalézací soud, který uvedl (na str. 4 napadeného rozsudku): "Pokud obžalovaný poukazuje na zprávu ošetřujícího lékaře, že nepáchne po alkoholu, je nutné vzít v úvahu, že lékař na místě dopravní nehody je povinen poskytnout první pomoc. Není povinen zjišťovat množství alkoholu.". Tím měl nalézací soud na mysli - což patrně konkretizuje i následujícím textem za citovanou pasáží svého rozsudku - že lékař se při poskytování první pomoci zřejmě zaměřil jen na základní pomoc a okolnosti případného pachu stěžovatele alkoholem nevěnoval pozornost. Tato argumentace se jeví jako logická a zcela dostačující.
Pokud stěžovatel namítal, že uvedený ošetřující lékař nebyl vyslechnut v rozporu s usnesením odvolacího soudu (myšleno patrně kasačního usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2008, č. j. 55 To 499/2008-113), je tato námitka zjevně neopodstatněná; to již proto, že uvedené usnesení odvolacího soudu hovoří o nutnosti výslechu lékaře jiného (Mgr. J. M.), navíc k prokázání jiné skutečnosti než (ne)zaregistrování pachu alkoholu ošetřujícím lékařem [srov. str. 2 dole usnesení odvolacího soudu ze dne 11.12.2008 č. j. 55 To 499/2008-113: "V novém řízení bude nutné doplnit dokazování ať již listinným důkazem nebo výslechem odpovědného pracovníka (Mgr. J. M.), neboť jen tak lze odstranit pochybnosti ohledně označení vzorků krve."].
Dle stěžovatele nebylo dále vyvráceno, zda vzorky byly ovlivněny léky podanými při jeho prvotním vyšetření. I na tuto námitku reagoval obecný soud (odvolací soud) racionálně (na str. 2 napadeného usnesení): "Pokud obžalovaný argumentoval tím, že nebylo zjišťováno, jaké léky mu byly podány při prvotním vyšetření a zda těmito nedošlo k ovlivnění vzorků při jeho prvotním ošetření, pak je třeba odkázat na obsah propouštěcí lékařské zprávy (čl. 93-97), kterou je jednoznačně podáváno, že na místě havárie obžalovaný dostal 1g Solumedrolu, analgosedace Fenatyl celkem 6 ml, Dormicum 5 mg. Jedná se o analgosedativní léky, které, jak si ověřil krajský soud dotazem v Krajské nemocnici Liberec, na Oddělení pro klinickou a soudní toxikologii u Mgr. J. M. nemají vliv na koncentraci hladiny alkoholu v krvi.".
Pokud stěžovatel poukazuje na možnou záměnu odběru krve, jde o čirou spekulaci, neopírající se o nic konkrétního. Tu lze poukázat např. na č. l. 90 a 91 a jiné, kde jsou založeny dvě zprávy lékařů, kde kterých je záměna odebraného vzorku stěžovatele velmi nepravděpodobná, resp. nemožná.
Stěžovatel pokládá rovněž otázku, jak je možné, že vzorky byly doručeny k rozboru s takovým časovým odstupem. To však samo o sobě nesvědčí pro to, že by snad vzorky měly být zfalšované, zmanipulované apod. Je pouze zřejmé, že vzorky byly doručeny k rozboru nikoli současně. K tomu lze uvést, že transport prvního vzorku krve zajišťoval policejní orgán (jak plyne ze zprávy lékaře na č. l. 120), zatímco druhý vzorek byl učiněn pro lékaře ARO; tím lze vysvětlit namítanou diskrepanci v okamžiku předání k rozboru.
Konečně, pokud stěžovatel tvrdí, že se soudy v novém rozhodnutí nevypořádaly s tím, co bylo uvedeno v původním zprošťujícím rozsudku, opak je pravdou. Původní zprošťující rozsudek (Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 10. 2008, č. j. 1 T 233/2007-103) byl založen na pochybnostech ohledně označení vzorků krve (srov. též odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 55 To 499/2008-113); tyto pochybnosti však obecné soudy v napadených rozhodnutích odstranily, jak z jejich odůvodnění zřetelně plyne.
V.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. i spis; to učinil Ústavní soud i v nyní posuzované věci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá - a jak již uvedl - nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud - jak již uvedl - k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu