ECLI:CZ:US:2011:1.US.2808.11.1
sp. zn. I. ÚS 2808/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 43, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 12. 2009, čj. 5 C 73/2007 - 116, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, čj. 56 Co 172/2010 - 138, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2011, čj. 30 Cdo 143/2011 - 190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení otcovství, které skončilo tím, že stěžovatel byl určen otcem nezletilého Pavla (jedná se o pseudonym), narozeného dne X. X. XXXX z L. R.
Podle stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přestože opakovaně před soudy tvrdil, že s matkou nezletilého neudržoval intimní styk v době, kdy měla žalobkyně otěhotnět, byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví - genetiky. Protože se závěry tohoto posudku nesouhlasil, opakovaně požadoval vypracování revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně tento návrh zamítl s odůvodněním, že právě posudek založený na genetickém rozboru DNA je objektivně nejprůkaznějším důkazním prostředkem sporného otcovství a stěžovatel nevznesl žádné konkrétní a relevantní argumenty, které by mohly zakládat důvodné pochyby o jeho obsahu. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Stěžovatel v průběhu řízení označil několik mužů, s nimiž matka nezletilého mohla udržovat v době početí intimní styky, ale obecné soudy ponechaly jeho tvrzení bez povšimnutí a bez dalšího přijaly závěr znalce, že vzhledem k aposteriorní pravděpodobnosti 99,99999 % lze brát jeho otcovství jako prakticky prokázané.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jeseníku určil, že stěžovatel je otcem nezletilého Pavla, narozeného dne X. X. XXXX z L. R. Při rozdílných tvrzeních matky nezletilého a stěžovatele o (ne)existenci jejich intimních styků soud nechal vyhotovit soudním znalcem z oboru zdravotnictví - genetika znalecký posudek formou analýzy DNA dotčených osob. Z něj vyplynul závěr, že otcovství stěžovatele k nezletilému Pavlovi je dáno s minimální jistotou 99,999457789 %. Na základě tvrzení matky nezletilého o intimních stycích se stěžovatelem v období od konce listopadu 2005 do začátku února 2006 a především podle znaleckého posudku z genetiky měl soud za prokázáno, že stěžovatel je otcem nezletilého Pavla. Proto jako nadbytečný odmítl návrh stěžovatele na provedení dalšího genetického posudku, neboť vůči posudku znalce nebyly vzneseny žádné konkrétní a relevantní námitky, které mohly založit důvodné pochyby o správnosti jeho obsahu.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil se závěrem, že otcovství stěžovatele bylo v řízení zcela jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem vyhotoveným na základě analýzy DNA matky nezletilého, stěžovatele a nezletilého Pavla, v němž znalec konstatoval, že otcovství stěžovatele je dáno s pravděpodobností 99,999457789 %.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl pro jeho nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu ve věcech určování otcovství, ze které vyplývá, že vypracování dalšího dobrozdání by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by byly přítomny důvody zakládající pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku. V dané věci však obecné soudy neměly k vypracování dalšího dobrozdání žádný důvod, neboť stěžovatel ke znaleckému posudku pouze uvedl, že jej nechce zpochybňovat, ale přesto mu nevěří.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, ve shodném smyslu a rozsahu, jak učinil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance, ale toto postavení mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavnosti celého řízení a rozhodnutí z něj vzešlých dospěl Ústavní soud k závěru, že žádná základní práva stěžovatele porušena nebyla. Obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily při správné aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině. Všemi argumenty stěžovatele se zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud pak navíc jasně a srozumitelně vyložil, na základě své judikatury, jak je nutno problematiku určování otcovství posuzovat. V daném řízení nebyla zjištěná žádná skutečnost, způsobilá tuto věc posunout do ústavněprávní roviny. Zbývá uzavřít, že pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu