ECLI:CZ:US:2011:1.US.2812.11.1
sp. zn. I. ÚS 2812/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Bašeho, správce konkurzní podstaty úpadce Turnovského bytového družstva, zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, se sídlem Svatojánské nám. 47, 541 01 Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3339/2010, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí obecného soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dalších ustanovení ústavního pořádku.
Z napadených rozhodnutí vyplynulo následující: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 15 Cmo 37/2010, k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek ze dne 6. ledna 2010, č. j. 41 Cm 46/2007-59, jímž Krajský soud v Hradci Králové určil, že žalobkyně má za úpadcem pohledávku ve výši 456.000,- Kč ve druhé třídě konkursních věřitelů.
Soudy uzavřely, že žalobkyni svědčí pohledávka vůči úpadci na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Vyšly ze zjištění, že předseda bytového družstva vystupoval vůči žalobkyni z pozice osoby oprávněné jednat za úpadce, nikoliv jako fyzická osoba.
Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví tohoto usnesení specifikovaným usnesením §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť je Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že stěžovatel mu nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V ústavní stížnosti stěžovatel jako správce konkurzní podstaty úpadce zdůrazňuje, že přinejmenším v rozsahu částky 450.000,- Kč jednal předseda bytového družstva jako fyzická osoba s tím, že vydal doklad bez uvedení firmy a prostředky si ponechal pro vlastní potřebu. V tomto rozsahu považuje stěžovatel postup soudů za neslučitelný s ochranou vlastnického práva věřitelů, má-li být tato částka hrazena z konkurzní podstaty.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstata ústavní stížnosti leží v oblasti hodnocení důkazů, avšak absentuje jakákoliv ústavněprávní argumentace směřující k tomu, že obecné soudy vykročily z mezí spravedlivého procesu.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
V rozhodnutích soudů druhého a prvního stupně jsou jejich závěry stran okolností převzetí částky 456.000,- Kč někdejším předsedou úpadce zcela logicky a přiléhavě rozvedeny. Ústavní soud v nich neshledává indicie svědčící o svévoli obecných soudů, které by se vymykala výše popsané zásadě volného hodnocení (všech) důkazů ve vzájemných souvislostech (srov. zejm. str. 3 rozsudku soudu prvního stupně).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu