ECLI:CZ:US:2011:1.US.2822.11.2
sp. zn. I. ÚS 2822/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 4, Zdiměřická 1452/26, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2010, čj. 20 C 525/2008 - 161, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, čj. 28 Co 105/2011 - 199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o jeho návrhu na snížení vyživovací povinnosti ke svému zletilému synovi, ve kterém neuspěl. Soudy sice vycházely ze změny poměrů na jeho straně, ale soud prvního stupně vyšel z ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, tj. z potencionálního příjmu stěžovatele. V jeho případě je aplikace tohoto ustanovení nepřiměřeně tvrdá. Snaží se o získání zaměstnání na pozici odpovídající jeho znalostem, zkušenostem a dosaženému vzdělání. Hlavní důvod svého neúspěchu při hledání zaměstnání vidí stěžovatel v důsledné kontrole přijímaných zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že vůči němu běží exekuce pro neplacení výživného ze strany jeho synů, nemají vůči němu potencionální zaměstnavatelé dostatek důvěry. Soudy obou stupňů tak dostatečně nepřihlédly k jeho tíživé finanční situaci, kterou si nijak nezpůsobil. Ve věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k diskriminaci nejmladšího stěžovatelova syna V. ve prospěch synů z prvního manželství. Tím byla fakticky snížena i životní úroveň tohoto nejmladšího syna stěžovatele.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5, shora označeným rozsudkem, zamítl návrh stěžovatele na snížení vyživovací povinnosti stěžovatele k žalovanému Bc. M. P. na 1.000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2008. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 5. 2002, čj. 5 Nc 361/2001 - 55, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2002, čj. 12 Co 286/2002 - 75, byli tehdy nezletilí synové stěžovatele a MUDr. V. P. svěřeni do výchovy matky a stěžovateli, jako otci, byla stanovena povinnost přispívat na M. P. částkou 6.000,- Kč a na J. P. částkou 4.000,- Kč měsíčně. Obvodní soud určil výši výživného na základě zjištěných majetkových a výdělkových poměrů obou rodičů, kdy stěžovatel dosahoval čistého měsíčního příjmu cca 59.000,- Kč čistého. Rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 5. 2004 byla schválena dohoda rodičů, podle které bylo výživné na nezl. J. zvýšeno na 5.000,- Kč měsíčně.
Obvodní soud se, v souladu s ustanovením §99 odst. 1 a 2 zákona o rodině, zabýval otázkou, zda v daném případě došlo k takové změně poměrů, která by mohla vyústit v korekci posledního soudního rozhodnutí upravujícího vyživovací povinnost stěžovatele. Vzal v úvahu změnu poměrů, spočívající v jeho nezaměstnanosti, a vzrůst jeho životních nákladů, zejména vzhledem k soužití s nezaměstnanou přítelkyní a k narození syna v roce 2006. Stěžovatel se po celou dobu své nezaměstnanosti ucházel o zaměstnání, ale pouze na vedoucích místech mezinárodních společností. Tento postup označil soud za nerozvážný, vzhledem k počtu jeho vyživovacích povinností a jeho vyšším životním nákladům. Soud konstatoval, že míra nezaměstnanosti v Praze patří k nejnižším nejen v ČR, ale i v EU. Stěžovatel nebyl v době nezaměstnanosti evidován na příslušném úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání, věnoval se podnikání, v němž však nedosahoval, podle daňových přiznání, žádných příjmů. Stěžovatel u svého posledního zaměstnavatele skončil pracovní poměr dohodou (i když zde dosahoval nadstandardních příjmů), v létě 2008 mu jeho bývalá manželka vyplatila částku 1,000.000,- Kč. K tvrzeným a dokládaným půjčkám stěžovatele soud nemohl přihlížet, neboť zákonná vyživovací povinnost má přednost před ostatními pohledávkami. Pokud jde o vyživovací povinnost k nezletilému synovi V., vzhledem k jeho věku jsou jeho potřeby daleko menší než odůvodněné potřeby žalovaného.
Soud neshledal zjištěné změny poměrů účastníků sporu jako důvodné pro změnu vyživovací povinnosti stěžovatele k žalovanému. Původně stanovené výživné odpovídá výdělkovým možnostem a schopnostem otce i potřebám žalovaného. Pro zvýšené životní náklady stěžovatele, spočívající ve splácení úvěru poskytnutého na nadstandardní bydlení, nelze omezovat základní a přednostní vyživovací povinnost stěžovatele k žalovanému. Soud tak neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej pouze co do výše náhrady nákladů řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně po dostatečném dokazování hodnotil důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, správně zjistil skutkový stav věci, kterou správně posoudil i po stránce právní, proto se s ním zcela ztotožnil. Poukázal na to, že při posouzení výdělkových možností a schopností stěžovatele je třeba vyjít ze zásady potencionality příjmů. Stěžovatel je po dobu delší tří let, i přes své vzdělání a praxi, trvale bez zaměstnání, přitom jeho rodinné výdaje a výdaje na bydlení jsou nadstandardní. Než by se spokojil s nižším příjmem, kdy průměrné výdělky zaměstnanců jeho vzdělání činí 40.000,- až 45.000,- Kč, snaží se svou situaci řešit maximálním snížením výživného pro starší syny a dokonce se zadlužuje. Takový postoj označil odvolací osud za zcela nezodpovědný. Uzavřel, že bylo v možnostech stěžovatele opatřit si zaměstnání s takovým příjmem, aby mohl dostát svým povinnostem vůči žalovanému a vyšel tak z potencionálního čistého příjmu stěžovatele v minimální výši 30.000,- Kč měsíčně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen polemizuje s právními závěry obecných soudů a setrvává na svém názoru, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům, které si sám nezavinil, není schopen dostát svým vyživovacím povinnostem.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Zabýval se i argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Věcí se důkladně zabýval i soud odvolací, který přesvědčivě a srozumitelně, v souladu s ustanoveními zákona o rodině, vyložil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zmíněných soudních rozhodnutí. Ústavní soud považuje závěry a právní hodnocení obecných soudů za správné, plně v souladu s obecným právem. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu