ECLI:CZ:US:2011:1.US.2841.08.1
sp. zn. I. ÚS 2841/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1469/9, proti rozsudku Městského soudu Praha ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 29 Co 209/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. 29 C 83/2007, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 C 83/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod navrhl zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se vůči České republice - Ministerstvu vnitra domáhal zaplacení částky 2.935,50 Kč.
Stěžovatel zejména uvedl, že byl rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupku Městského národního výboru Příbram ze dne 30. 12. 1977, č. j. TR 212/77, uznán vinným přestupkem podle §6 zák. č. 60/1961 Sb., kterého se dopustil tím, že v době od roku 1963 se soustavně aktivně zúčastňoval shromáždění osob vyznávajících učení nepovolené náboženské sekty "Svědci Jehovovi". Jako opatření mu byla uložena pokuta ve výši 500,- Kčs. Dalším rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru Příbram ze dne 21. 2. 1983, č. j. TR 335/83, byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §6 zákona č. 60/1961 Sb., tj. porušením povinnosti stanovené jiným právním předpisem, kterým v tomto případě je zák. číslo 44/1973 Sb. o dodržování podmínek ochranného dohledu, které jmenovaný porušil celkem 4x. Jako opatření mu byla uložena pokuta ve výši 400,- Kčs.
Stěžovatel pokračoval, že usnesením Okresního soudu Příbram ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, bylo následně rozhodnuto tak, že za je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti se shora uvedenými řízeními z let 1977, resp. 1983. Poté však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 22/2006, tzv. akademickým výrokem vyřčeno, že tímto usnesením Okresního soudu Příbram byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch stěžovatele. Stěžovatelova ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 236/06, odmítnuta, podle stěžovatele s odůvodněním, že závěr vyslovený Nejvyšším soudem, navíc akademickým výrokem bez zrušení předmětného usnesení Okresního soudu v Příbrami, nelze považovat za závěr, který by vedl ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle Článku 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel dále uvedl, že dne 8. 2. 2005 požádal Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění, spočívající mj. ve vrácení zaplacených pokut a příslušných úroků. Ministerstvo spravedlnosti nárok odmítlo přípisem ze dne 6. 1. 2006, č. j. 148/2005-ODSK-RO/9, s tím, že neexistuje právní titul, který by nárok na odškodnění byl způsobilý založit. Stěžovatel proto podal dne 23. 1. 2006 soudní žalobu, v níž se podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. domáhal zaplacení částky 2.935,50 Kč, tj. vrácení pokuty 500,- Kč s úrokem 1.167,50 Kč a pokuty 400,- Kč s úrokem 868,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. 7. 2006, č. j. 26 C 83/2006-21, určil, že za žalovanou Českou republiku má v této věci jednat Ministerstvo vnitra, a proto věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Obvodní soud pro Prahu 7 pak rozsudkem ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. 29 C 83/2007, žalobu zamítl s odůvodněním, že ve věcech správního řízení nebyla přijata obdobná právní úprava jako ve věcech řízení trestního, a proto věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb.; dospěl k závěru, že rozhodnutí o pokutách z let 1977 a 1983 nebyla pro nezákonnost zrušena. (K rozsudku bylo vydáno dne 20. 12. 2007 opravné usnesení, které na podstatě věci nic nemění.) Odvolání stěžovatele poté zamítl Městský soud Praha rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 29 Co 209/2008; s názorem soudu prvního stupně souhlasil.
Naposled uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel touto ústavní stížností. Je toho názoru, že pokud Okresní soud Příbram svým usnesením ze dne 15. 9. 2005 pravomocně vyslovil stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a Městský soud v Praze pak tvrdí, že účasten soudní rehabilitace není, jde o porušení práva na spravedlivý proces. Jestliže pak z tvrzení, že stěžovatel není účasten soudní rehabilitace, Městský soud v Praze dále vyvozuje, že nemá právo na odškodnění, pak v tom stěžovatel spatřuje porušení článku 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž citoval z některých nálezů Ústavního soudu, které se zabývají problematikou rehabilitace a odškodnění osob, jež byly nezákonně postiženy za minulého režimu, jelikož má za to, že některé závěry tam obsažené jsou aplikovatelné i na jeho případ.
Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 14. 4. 2010, ve kterém upozornil na srovnatelné případy, ve kterých obecné soudy postiženým účast na soudní rehabilitaci, jakož i odškodnění, přiznaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Je na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti tvrdil existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních; tak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 2.935,50 Kč. Jisté shrnutí svých názorů na uvedenou problematiku podal Ústavní soud např. ve věci sp. zn. III. ÚS 3125/10; od závěrů tam vyslovených nemá ani I. senát Ústavního soudu důvodu se nějak výrazněji odchýlit.
Ústavní soud opakuje, že se v těchto případech projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva či svobody, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla zásahem do nich stěžovateli způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - co do existence rozhodnutí zjevně excesivního - v dané věci dány nejsou.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti některých sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Lze poznamenat, že v obdobných věcech z poslední doby Ústavní soud dokonce vyslovil i silnější názor (v usneseních sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 160/10, III. ÚS 170/10 a III. ÚS 173/10), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08) jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu).
Ke stěžovatelovu poukazu na tvrzenou odlišnost soudní rozhodovací praxe se uvádí, že sjednocování judikatury obecných soudů je zákonným úkolem Nejvyššího soudu a nikoliv Ústavního soudu.
Jako obiter dictum Ústavní soud k věci samé konstatuje, že nepochybuje o tom, že v období minulého komunistického režimu, označeného zákonodárcem za zločinný a zavrženíhodný, došlo vůči stěžovateli uložením uvedených pokut ke křivdě. Ne všechna protiprávní jednání, kterých se stát tehdy na svých občanech dopustil, však bylo možné napravit, což se týká tím spíše případů, ve kterých šlo i v tehdejší době v zásadě o bagatelní částku (pokuta 400,- Kčs, resp. 500,- Kčs). Pokud stěžovatel z důvodů svého náboženského přesvědčení zastával v minulém režimu pevný postoj a byl za něj tehdy nespravedlivě pokutován, je takové jednání hodno úcty samo o sobě a žádné formální odškodnění, spočívající ve vrácení zaplacených pokut a příslušných úroků, jehož se stěžovatel v podstatě domáhal, by k tomu nemohlo nic významného přidat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu