ECLI:CZ:US:2011:1.US.2882.11.1
sp. zn. I. ÚS 2882/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem Tř. 1. máje 535/50, Liberec III - Jeřáb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 33 Cdo 3582/2009-46, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2008, č. j. 29 Co 310/2007-28, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 8. 2006, č. j. 25 C 93/2003-18, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále také "odvolací soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále také "soud prvního stupně"), kterým bylo určeno, že výpověď dohody uzavřené mezi žalobkyní a stěžovatelem je neplatná. Ač v petitu stěžovatel uvádí, že navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, je ze záhlaví i obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že napadá všechna výše uvedená rozhodnutí. Z důvodu procesní ekonomie Ústavní soud nepřistoupil k výzvě stěžovatele na odstranění vad podání, neboť takový postup by nebyl způsobilý přivést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí, ve kterých byl v pozici žalovaného,
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dále uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že výpověď (učiněná dopisem ze dne 28. 5. 2003) dohody uzavřené dne 11. 4. 2002 mezi žalobkyní I. H. a stěžovatelem, je neplatná. V odůvodnění rozhodnutí měl soud prvního stupně konstatovat, že "soud dospěl k závěru, že předmětem smlouvy nebyl rozhodně závazek takového charakteru, který k možnosti dát výpověď ze smlouvy předpokládá ustanovení §582 občanského zákoníku. Možnost výpovědi této smlouvy není dána ani ex lege ani jinak smluvně upravena. Soud proto žalobě vyhověl, když shledal i dostatek naléhavého právního zájmu na její určovací formě (§80 písm. c) občanského soudního řádu)". Stěžovatel se domnívá, že nalézací soud zde nedostál své základní povinnosti srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnit své rozhodnutí, jelikož zde chybí jednoznačné stanovení důvodu, proč je předmětem smlouvy závazek takového charakteru, že není vypověditelný. Nedostatek odůvodnění rozsudku, resp. jeho nepřezkoumatelnost, je dle stěžovatele jedním ze základních porušení práva na spravedlivý proces. V důsledku toho je i samotné rozhodnutí rovněž v rozporu s hmotným právem, ovšem díky nedostatku odůvodnění rozsudku se není možno vůči němu vymezit v takové formě, aby mohlo být podrobeno přezkumu Ústavním soudem.
Dále ústavní stížnost pokračuje tvrzením, že rozsudek soudu prvního stupně měl být zrušen odvolacím soudem pro jeho nepřezkoumatelnost, ovšem odvolací soud jej potvrdil. V rámci svého odůvodnění se pak vyjádřil ke skutečnosti, proč se v daném případě nejedná o závazek takového charakteru, aby jej bylo možno účinně vypovědět podle §582 občanského zákoníku. Odvolací soud dovodil, "že v případě výpovědi, kterou žalovaný dne 28. 5. 2003 učinil, nebyla splněna podmínka, a to, že v případě účastníky uzavřené dohody, jde o dohodu sjednanou na dobu neurčitou. Již ze samotného závazku žalovaného vůči žalobkyni, a to vyplatit (poukázat) jí částky obdržené z vyplacených dividend a z prodeje obchodního podílu společnosti Jizerské pekárny, spol. s r.o., tak, jak je obsažen v dohodě ze dne 11. 4. 2002, vyplývá, že uvedený závazek je vázán na dobu, po kterou žalovaný bude vlastníkem příslušného obchodního podílu v uvedené společnosti. Jde tak o dobu určitou". Odvolací soud posoudil dohodu tak, že byla uzavřena na dobu určitou. Přitom podle stěžovatele v dohodě nebyla doba jejího trvání výslovně sjednána a měla být dle názoru stěžovatele posouzena jako smlouva uzavřená na dobu neurčitou. Tím měla být umožněna aplikace §582 občanského zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že uvedená argumentace odvolacího soudu nemůže při bližším přezkumu obstát, spojuje-li délku trvání závazku z dohody s vlastnictvím věci (práva) konkrétní osobou. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že se práva a povinnosti týkají pouze stěžovatele a nepřecházejí na jeho právní nástupce, např. dědice, když tato vázanost pouze na konkrétní osoby není nikde smluvně stanovena. Tento závěr odvolacího soudu je podle stěžovatele v extrémním rozporu s hmotným právem a otázka právního posouzení je v tomto ohledu otevřena ústavněprávnímu přezkumu, kdy se nedá odhlédnout od již zmíněné povinnosti odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu nalézacího pro jeho nepřezkoumatelnost.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, s odkazem na §237 odst. 1) písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud v rámci tohoto rozhodnutí upřednostnil formalizmus před projednáním podaného dovolání.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení obecných soudů a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Okresním soudem v Liberci probíhalo řízení o žalobě I. H. o určení neplatnosti výpovědi (dané stěžovatelem žalobkyni dne 28. 5. 2003) dohody uzavřené mezi žalobkyní a stěžovatelem dne 11. 4. 2002. V soudním řízení bylo zjištěno, že účastníci nalézacího řízení dne 3. 1. 2001 (po uzavření dohody o způsobu převzetí dědictví dědiců po zemřelém M. S.) uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, která se týkala obchodního podílu zůstavitele na společnosti Jizerské pekárny, s. r. o. Předmětem budoucí smlouvy bylo nabytí tohoto obchodního podílu výlučně stěžovatelem. Dne 11. 4. 2003 byla uzavřena dohoda, kterou se stěžovatel zavázal, že bude, v případě vyplácení dividend uvedenou společností, poukazovat 1/2 obdržené částky žalobkyni, dále se zavázal, že v případě převodu obchodního podílu nebo jeho části vyplatí žalobkyni 1/2 převodní ceny, a v neposlední řadě se zavázal, že bez souhlasu žalobkyně bezúplatně nepřevede svůj obchodní podíl na třetí osobu. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 8. 2006, č. j. 25 C 93/2003-18, bylo určeno, že výše uvedená výpověď je neplatná. Soud prvního stupně v odvolání odkázal na ustanovení §582 občanského zákoníku, dle nějž platí, že jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Dále toto ustanovení uvádí, že výpověď je neúčinná ohledně závazku zdržet se určité činnosti, jestliže z jeho povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově neomezen. Soud prvního stupně uvedl, že předmětem smlouvy rozhodně nebyl závazek takového charakteru, který k možnosti dát výpověď ze smlouvy předpokládá citované ustanovení. Možnost výpovědi tak dle soudu prvního stupně není dána ani ze zákona ani z posuzované smlouvy. Soud prvního stupně konečně uvádí, že výpovědí a případným jednáním stěžovatele způsobem, odkazujícím na takto učiněnou výpověď, jsou ohroženy majetkové jistoty žalobkyně a její právní postavení ve vztahu k dědictví.
Stěžovatel rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2008, č. j. 29 Co 310/2007-28, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V odůvodnění odvolací soud konkrétně uvedl, jaké majetkové hodnoty připadly (jako dědictví) účastníkům řízení. Z tohoto přehledu je zřejmé, že výlučným vlastníkem předmětného obchodního podílu se stal stěžovatel. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v posouzení závěru, že výpovědí předmětné dohody by byly ohroženy majetkové jistoty žalobkyně, které jí plynou z vypořádání dědictví po jejím otci. Stěžovatel získal (v dědickém řízení) oproti žalobkyni majetek v nepoměrně vyšší hodnotě. Tato skutečnost vedla k uzavření dohody mezi účastníky. Co se týče aplikace §582 občanského zákoníku, odvolací soud uvedl, že dopadá pouze na smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. V souzené věci se však podle názoru odvolacího soudu jedná o smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Již ze samotného závazku stěžovatele vůči žalobkyni (platit jí 1/2 vyplácených dividend a 1/2 případné kupní ceny) vyplývá, že uvedený závazek je vázán na dobu, po kterou bude stěžovatel vlastníkem příslušného obchodního podílu.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 5. 2011, č. j. 33 Cdo 3582/2009-46, odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání pouze zpochybnil jeden z právních závěrů odvolacího soudu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku sice poměrně kuse, nicméně správně uvádí, že v souzené věci nebyly splněny předpoklady pro možnost vypovězení dohody. Ke stejnému správnému závěru dochází rovněž odvolací soud, který již výslovně uvádí, že dohoda mezi žalobkyní a stěžovatelem byla uzavřena na dobu určitou. Takové rozhodnutí je plně v souladu s ustanovením §582 občanského zákoníku, které umožňuje vypovědět pouze smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. O určitou dobu trvání jde rovněž tehdy, lze-li ji určit v návaznosti na budoucí událost, v souzené věci tedy na dobu, po kterou stěžovatel bude vlastníkem obchodního podílu. Došly-li soudy k závěru, že vypovědět smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a stěžovatelem nelze, nejedná se o závěr, který by byl následkem svévolného rozhodování. Stejně tak nelze nic vytknout ani postupu Nejvyššího soudu. Zpochybnění jednoho z právních závěrů soudu odvolacího bylo správně posouzeno jako nezakládající přípustnost dovolání.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněnou otázku posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Obecné soudy svými rozhodnutími dostály i ústavnímu rozměru případu tím, že ochránily ústavní práva žalobkyně ve smyslu čl. 11 (4) Listiny
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu