ECLI:CZ:US:2011:1.US.2897.11.1
sp. zn. I. ÚS 2897/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. S., zast. Mgr. Bc. Michalem Davidem, advokátem, sídlem Radlická 28/663, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2011, č.j. 20 Cdo 9/2010-122, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.7.2009, č.j. 20 Co 266/2009-79, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1.4.2009, č.j. 6 C 146/2008-57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") pro údajné porušení jejích základních práv a svobod zaručených jí čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V další části ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkový stav a stav řízení v posuzované věci. Informovala, že dne 20.12.2006 zaniklo společné jmění s jejím manželem, a to v důsledku prohlášení konkursu na manželův majetek. Toto společné jmění bylo vypořádáno postupem podle §26 a násl. zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Dohoda uzavřená se správcem konkursní podstaty byla schválena krajským soudem a podle ní připadly individualizované nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Před prohlášením konkursu byl na předmětné nemovitosti veden výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí; vykonávací řízení, které bylo proti jejímu manželovi vedeno u okresního soudu, bylo po dobu trvání konkursního řízení přerušeno. V tomto řízení podala stěžovatelka vylučovací žalobu, kterou se domáhala, aby nemovitosti, jež podle dohody o vypořádání SJM připadly do jejího výlučného vlastnictví, byly z výkonu rozhodnutí vyloučeny. Okresní soud konstatoval, že dohoda o vypořádání SJM je proti oprávněnému neúčinná a v rámci exekučního řízení k ní nelze přihlížet, dále dovodil, že oprávněný, jakožto věřitel vymahatelné pohledávky vzniknuvší před uzavřením dohody o vypořádání SJM, má právo pohledávku vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění. Krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
Následně se stěžovatelka podrobně koncentrovala na odůvodnění svého tvrzení o porušení základních práv. Předně upozornila, že vzhledem k nepřezkoumatelnosti usnesení Nejvyššího soudu je nucena polemizovat pouze s argumentací okresního soudu a krajského soudu. Podle jejího názoru existuje zásadní rozdíl mezi dohodou o vypořádání SJM podle §150 obč. zákoníku a dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty, zejména zdůraznila, že konkursní řízení je řízením, ve kterém dochází k vypořádání SJM, tudíž i konkursní věřitelé jsou účastníky řízení o vypořádání SJM, a proto se na ně nemůže vztahovat ochrana, kterou Nejvyšší soud přiznává osobám, jež nejsou účastníky řízení o vypořádání. Podle ní neexistuje jediný legitimní důvod, proč by se mělo ustanovení §150 odst. 2 obč. zákoníku užít i na případy dohod mezi jedním z manželů a správcem konkursní podstaty a svoje stanovisko se snaží podpořit odkazy na judikaturu. Závěrečnou část ústavní stížnosti věnuje stěžovatelka zdůvodnění svého názoru, že též usnesením Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud se v odmítajícím usnesení nevypořádal s její argumentací zařazenou do dovolání (zejména zcela pominul argumenty, dle nichž je jejím titulem k předmětné nemovitosti dohoda o vypořádání zaniklého SJM uzavřená se správcem konkursní podstaty ve zvláštním režimu zákona o konkursu a vyrovnání). Poukazuje též na závěr Nejvyššího soudu, podle něhož další úvahy stěžovatelky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, že z něho nevyplývá, jaké úvahy nenaplňují žádný z dovolacích důvodů a proč. Tudíž podle ní působí odůvodnění Nejvyššího soudu nepřesvědčivě a dokonce tak, že se Nejvyšší soud celou věcí řádně nezabýval, přitom poukazuje, s využitím judikatury Ústavního soudu, na ústavně právní konsekvence nedostatečného odůvodnění rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným argumentům stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení a požádala o přednostní projednání věci.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala vyloučení specifikovaných nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného oprávněným I. Š. proti povinnému ing. P. S. Žalobu odůvodňovala tvrzením o tom, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty pověřenou soudní exekutorkou do exekučního řízení, přičemž tato exekuce byla přerušena v důsledku prohlášení konkursu na majetek povinného - manžela stěžovatelky, přitom v konkursním řízení bylo provedeno vypořádání společného jmění. Předmětné nemovitosti byly zahrnuty do konkursní podstaty, z níž byly vyloučeny poté, kdy se prokázalo, že jsou v jejím výhradním vlastnictví, k čemuž doplnila, že je v roce 1999 koupila výhradně ze svých prostředků. Okresní soud zjistil, kromě jiného, že konkurs na majetek ing. P. S. byl zrušen, že předmětné nemovitosti (na rozdíl od žalobních tvrzení stěžovatelky) byly součástí společného jmění, že účinností smlouvy o vypořádání společného jmění (tj. právní mocí usnesení krajského soudu, kterým byla tato dohoda schválena) "přecházejí" do výhradního vlastnictví stěžovatelky, a po tomto zjištění již k dalším důkazům nepřihlížel. Odkázal na právní závěry Nejvyššího soudu o použití ustanovení obč. zákoníku upravující vypořádání SJM po zániku manželství i na situaci, kdy manželství ke dni prohlášení konkursu trvalo, zejména §150 odst. 2 obč. zákoníku, a dospěl k závěru, že pokud oprávněný měl právo domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do společného jmění ještě před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění, zůstává mu toto právo zachováno i poté, co společné jmění bylo vypořádáno dohodou schválenou konkursním soudem. Z tohoto důvodu žalobu zamítl a v odůvodnění podrobně zhodnotil význam ustanovení §150 odst. 2 obč. zákoníku pro ochranu věřitelů shrnutý do konstatování, že věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; postavení věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka na jeho manžela nemůže zhoršit. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zdůrazňovala, že byla již od zakoupení předmětných nemovitostí jejich výlučnou vlastnicí, na čemž nic nemění dohoda o vypořádání SJM. A pro případ, že by soud z této dohody vycházel a neakceptoval její tvrzení o tom, že nemovitosti od počátku patřily do jejího výlučného vlastnictví, měla být exekucí postižena jen polovina nemovitosti a druhé poloviny v jejím výlučném vlastnictví se neměla dotknout. V průběhu odvolacího řízení poukázala též na fakt, že na zakoupení nemovitostí použila finanční prostředky z úvěru poskytnutého výlučně jí, jednalo se tak pouze o její prostředky, že oprávněný se v konkursním řízení, jehož byl účastníkem, dohodě o vypořádání SJM nijak nebránil. Krajský soud, po přezkoumání napadeného rozsudku, včetně postupu soudu I. stupně, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Přitom za zcela dostačující považoval skutková zjištění ohledně nabytí nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené stěžovatelkou a ohledně vypořádání společného jmění v konkursu; další důkazy navrhované stěžovatelkou posoudil jako nadbytečné a pro posouzení uplatněného nároku jako právně irelevantní. Na tomto základě neshledal podmínky pro vyloučení nemovitostí z exekuce stanovení v §267 odst. 1 obč. soudního řádu, když stěžovatelka neuplatnila žádný důvod uvedený v §267 odst. 2 obč. soudního řádu. Z tohoto pohledu považoval za prokázané, stejně jako soud I. stupně, že předmětné nemovitosti byly součástí SJM a takto byly přípustně postiženy exekučním příkazem. V další části odůvodnění objasnil některé zásady pro určení předmětu SJM (nabytí věci za prostředky získané z úvěru poskytnutého jednomu z manželů); s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu také vysvětlil vliv dohody o vypořádání SJM na postavení věřitelů jednoho z manželů a odhalil stěžovatelčin omyl v představě o rozsahu postižení bývalého společného majetku. Vzhledem k těmto zjištěním a závěrům, krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu. Proti rozsudku podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným. V odůvodnění uvedl, že její námitka ohledně rozsahu nabytí nemovitostí na základě dohody o vypořádání SJM, tj. že na jejím základě nabyla pouze id. polovinu, že vlastnictví druhé poloviny byla již před rozhodnutím konkursního soudu, není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť institut SJM spočívá na zásadě, že věci, jež ho tvoří, patří oběma manželům bez určení jejich podílů, což se projevuje nejmarkantněji při vypořádání SJM (po jeho zániku) po dohodě o tom, komu věc připadne; tento manžel nenabývá vlastnictví neboť ho už má, ale druhý z manželů o vlastnictví přichází. Dále vysvětlil stěžovatelce, že k její námitce ohledně neprovedení navrženého důkazu výslechem manžela nemůže být přihlédnuto při posuzování přípustnosti dovolání, a konstatoval, že další její úvahy nenaplňují žádný z dovolacích důvodů.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a předloženými rozhodnutími obecných dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů; sama stěžovatelka je si této role Ústavního soudu vědoma (srov. bod IV. i.p. ústavní stížnosti).
Nejprve Ústavní soud upozorňuje, že nemůže konstatovat porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť tato ustanovení nezakotvují samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně základní rámec výkonu státní moci. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Tvrdí-li stěžovatelka, že došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku garantovaného v čl. 11 Listiny, a to nerespektováním jejího vlastnického práva k nemovitostem postiženým exekucí z důvodu nuceného uspokojení pohledávky vůči jejímu manželovi, jsou její námitky zjevně nedůvodné. Tyto námitky totiž vycházejí z nesprávných představ o zvláštní povaze majetkového společenství manželů, de lege lata institutu společného jmění manželů. Ústavní soud shledal, že obecné soudy stěžovatelčinu věc posoudily souladně s touto povahou, přičemž náležitě odůvodnily své závěry (též s odkazy na konstantní a relevantní judikaturu), a zejména krajský soud a Nejvyšší soud do odůvodnění zařadily i příslušná poučení. Nutno zdůraznit, že byť obč. zákoník po novelizaci provedené s účinností od 1.8.1998 zákonem č. 91/1998 Sb. již výslovně nereguluje bezpodílové spoluvlastnictví, přesto ho v rámci společného jmění využívá (což vystihl v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud). Stěžovatelka se také mýlí v hodnocení dohody o vypořádání SJM v rámci konkursního řízení: byť tuto dohodu uzavíral správce konkursní podstaty a k její účinnosti bylo vyžadováno schválení konkursním soudem, neměnila se podstata tohoto způsobu vypořádání, tudíž i na takovou dohodu dopadala příslušná ustanovení chránící věřitele před jejími účinky (typicky §150 odst. 2 obč. zákoníku). Také v tomto směru je rozhodování obecných soudů v posuzované věci plně ústavně konformní.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se vyloučení nemovitostí v jejím vlastnictví z exekuce pomocí excindační žaloby, její úspěch je však spojen s existencí stanovených podmínek, které však na straně stěžovatelky evidentně nebyly dány. Právo na spravedlivý proces nebylo porušeno ani Nejvyšším soudem, jak stěžovatelka namítá (str. 8 a 9 ústavní stížnosti). Stěžovatelka totiž nebere na vědomí, že při tzv. nenárokovém dovolání se Nejvyšší soud nejprve zabývá přípustností dovolání a teprve po jejím konstatování má možnost se věcí zabývat meritorně. V její věci však Nejvyšší soud přípustnost nenárokového dovolání neshledal (s ohledem na povahu spoluvlastnického vztahu), nemohl proto přistoupit k posuzování důvodů, tudíž bylo namístě i lapidární konstatování, že "další úvahy dovolatelky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů" (viz str. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu