ECLI:CZ:US:2011:1.US.2904.11.1
sp. zn. I. ÚS 2904/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem Dr. Davida Becehera 19, Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 6. 2011 č. j. 18 Co 234/2011-96, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 2. 2011 č. j. 9 Nc 245/2010-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 29. 9. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi k návrhu matky - K. Š. na určení výchovy a výživy svěřil nezl. D. Š. do její výchovy a jeho otci - stěžovateli uložil povinnost platit na jeho výživu částku 2 000 Kč měsíčně s účinností od 25. 1. 2010 (výrok I.). Dále rozhodl o dlužném výživném otce na nezletilého za dobu od 25. 1. 2010 do 28. 2. 2011, o způsobu jeho úhrady (výrok II.), o dlužné částce ve výši 6 000 Kč jako nákladů na pořízení výbavy pro nezletilého (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávné posouzení majetkových poměrů obou rodičů a finančních potřeb nezletilého a polemizoval se závěry okresního soudu ohledně jeho schopností sehnat si zaměstnání. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. (výrok I.) a výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že nově vymezil období dlužného výživného a zvýšil tak celkový dluh na výživném stěžovatele k nezl. (výrok II.). Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku plně ztotožnil se závěry okresního soudu, které považoval za věcně správné, a podané odvolání označil za neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel obdobné námitky, které již byly obsahem jak jeho ústních vyjádření učiněných v průběhu řízení o návrhu matky na určení výchovy a výživy nezletilého před okresním soudem, tak následně i obsahem jeho odvolání, tj. polemika se způsobem zjišťování a posouzení majetkových poměrů a finančních možností obou rodičů ze strany obecných soudů a z nich vyvozenými nesprávnými závěry o výši jeho vyživovací povinnosti k nezletilému. Svou argumentaci doplnil o odkaz na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/09, s nimiž jsou uvedené závěry obecných soudů v rozporu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
S námitkami stěžovatele stran porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci obecnými soudy, kdy v rozporu i s platným zákonem o rodině při určení výše výživného nedostatečně posoudily majetkové poměry a finanční možnosti obou rodičů nezletilého, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině i občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezl., pracovní trh v daném regionu a schopnosti stěžovatele sehnat si zaměstnání s odpovídajícím výdělkem), jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezené období, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal rovněž i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavnímu soudu se nadto způsob posouzení věci a určení výše výživného ze strany obecných soudů jeví jako spravedlivý a dané situaci, s ohledem na majetkové poměry a finanční možnosti matky (výše rodičovského příspěvku, sociální dávky) a potencialitu příjmů stěžovatele, naprosto přiměřený (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) a judikaturu tam uvedenou). Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/09 Ústavní soud nepovažuje za relevantní a jeho závěry na posuzovaný případ nedopadají, neboť Ústavní soud v něm shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů, když odmítly provedení navrhovaných důkazů a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi, které vyšly v daném řízení najevo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu