ECLI:CZ:US:2011:1.US.2926.10.1
sp. zn. I. ÚS 2926/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttler a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., dříve V., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, AK Brno, Jana Uhra 13, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 7. 2010, č. j. 11 C 58/2010-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Přerově. Opírá ji zejména o následující důvody:
Žalobou se Společenství vlastníků jednotek domu č.p. 159/5, Žerotínovo náměstí 5 v Přerově (dále jen "žalobce", v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) domáhalo vůči stěžovatelce (dále také "žalované") úhrady částky ve výši 7.200,- Kč spolu s úroky z prodlení a spolu s náhradou nákladů řízení. Žalovanou částku ve výši 7.200,- Kč žalobce požadoval vůči stěžovatelce jako mimořádný vklad do fondu oprav v poměrné výši dle vlastnického podílu žalované na společných částech domu. Tento mimořádný vklad měl sloužit pro potřeby úhrady výměny elektrorozvodů ve společných částech domu.
Na základě této žaloby vydal Okresní soud v Přerově vyhovující platební rozkaz. Proti němu podala žalovaná odpor, ve kterém - podle svého tvrzení - uváděla jednak to, že s výměnou elektrorozvodů nesouhlasila, jednak to, že po výměně elektrorozvodů převedla kupní smlouvou předmětnou nemovitost na paní D. Š. Žalovaná se tedy domnívá, že tímto převodem podle ustanovení §13 odst. 7 zákona 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů, dále jen "zákon č 72/1994 Sb."), přecházejí na nabyvatele, tedy na výše uvedenou D. Š., vedle práv i závazky. S odkazem na toto ustanovení pak žalovaná dospěla v řízení před okresním soudem k závěru, že není v daném sporu pasivně legitimována. Soud se však s touto argumentací, jakož i se stěžovatelčiným výkladem předmětného ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. neztotožnil a vynesl rozsudek ze dne 23. 7. 2010, č. j. 11 C 58/2010-34, který stěžovatelka napadá právě projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti usuzuje, že právní posouzení ustanovení §13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb. soudem je nesprávné. Stěžovatelka tím byla podle svého názoru poškozena na svých základních právech, neboť prý byl porušen zejména článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 38 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky je totiž nutné ustanovení §13 odst. 7 citovaného zákona vykládat tak, že současný vlastník bytové jednotky je odpovědný za závazky společenství vzniklé jak za dobu, kdy je vlastníkem, tak za dobu, kdy byl vlastníkem jeho právní předchůdce (předchůdci).
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 11 C 58/2010. Zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2010, č. j. 11 C 58/2010-34, rozhodl takto:
"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7200,- Kč spolu s úroky z prodlení z této částky od 22. 4. 2009 do zaplacení, a to ve výši 9,25 % ročně od 22. 4. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 23. 7. 2010 a za dobu od 24. 7. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. [...] II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 10.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. I. T., advokátky."
V odůvodnění pak zejména uvedl, že: "Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalobce je podle ust. §9, odst. 1 a §9a odst. 3 zákona č 72/1994 Sb., o vlastnictví bytu, oprávněn vymáhat na žalované plnění‚ které bylo žalované uloženo planým rozhodnutím shromáždění společenství vlastníků jednotek žalobce 9. 3. 2009, jež bylo přijato kvalifikovanou většinou vlastníků jednotek ve smyslu §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Žalovaná nezaplatila stanovený příspěvek do fondu oprav v částce 7.200,- Kč, který byl splatný do 21. 4. 2009, ačkoliv jí tento závazek vznikl jako vlastníkovi bytové jednotky č 159/8 (neměně do 7. 7. 2009) v domě spravovaném žalobcem. Skutečnost, že žalovaná převedla kupní smlouvou vlastnické právo k předmětné bytové jednotce na další osobu jí nezbavila povinnosti uhradit závazek vzniklý prokazatelně v době, kdy ještě byla vlastníkem této bytové jednotky. Námitku žalované o přechodu tohoto závazku na nabyvatele bytové jednotky podle ust. §13 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů považuje soud za nedůvodnou a argumentaci citovaným ustanovením s přihlédnutím k jeho znění v rozhodné době za nepřípadnou. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou k zaplacení částky 7.200,- Kč spolu s požadovanými úroky z prodlení neboť žalovaná se již dne 22, 4. 2009 ocitla v prodlení splněním svého peněžitého závazku."
III.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Okresnímu soudu v Přerově k vyjádření. Okresní soud se vyjádřil v podstatě tak, že výklad ustanovení §13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb. uvedený stěžovatelkou v její ústavní stížností je v rozporu se zněním tohoto ustanovení v době rozhodné (rok 2009) pro posouzení daného právního vztahu. Zmíněné ustanovení v rozhodném znění upravuje rozsah ručení všech vlastníků bytových jednotek za závazky vzniklé společenství vlastníků bytů jako právnické osobě vůči třetím osobám, nikoliv problematiku přechodu práv a povinností jednotlivého vlastníka bytové jednotky vůči společenství vlastníků jednotek v případě převodu vlastnického práva k bytové jednotce.
Vyjádření okresního soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, leč bezvýsledně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž povolán k instančnímu přezkumu rozhodování obecných soudů, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud - co se argumentace stěžovatelky týká (tedy, co se týká zejména výkladu §13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb.) - omezí toliko na stručné konstatování několika rozhodujících momentů, důležitých pro posouzení celé věci. V tomto případě jde totiž o shora vzpomenutý výklad jednoduchého práva, který je nadto v tomto případně ze strany okresního soudu proveden zcela bezchybně. Stěžovatelka totiž ve své argumentaci přehlíží novelu citovaného §13 odst. 7 provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., jíž dal zákonodárce jasně najevo, že si dále již nepřeje speciálně upravovat přechod práv a povinností mezi jednotlivými vlastníky konkrétních bytových jednotek (právní nástupnictví) a naopak, že zakotvuje úpravu vztahů mezi vlastníky jednotek a společenstvím vlastníků jednotek jako právnickou osobou, resp. úpravu vztahů mezi vlastníky jednotek navzájem, jakož i úpravu vztahu společenství vlastníků jednotek ke třetím osobám. Ke smyslu a účelu znění §13 odst. 7 citovaného zákona ve znění rozhodného pro právě projednávanou věc, pak stačí odkázat na relevantní literaturu (srov. například Dvořák, T. Některá práva a povinnosti vlastníků bytů a nebytových prostor podle zákona č 72/1994 Sb. Právní fórum. roč. 7, č. 6, 2010, s. 254 - 278 nebo Fiala, J. a kol. Zákon o vlastnictví bytů : komentář, 3., doplněné a přepracované vydání, Praha : C.H. Beck, 2005, s. 150 - 158), jakož i judikaturu (nález pléna Ústavního soud ze dne 13. 3.2001, sp. zn. Pl.ÚS 51/2000, publikovaný pod č. 128/2001 Sb.), jež se mimo jiné věnuje i ústavněprávnímu rozměru tohoto ustanovení. Ústavní soud přitom neopomíjí princip, jež má pro tento případ zásadní význam, a sice, že vlastnictví nelze chápat jako beneficium svědčící toliko jednotlivci, ale že klade na vlastníka (třebas i bývalého) rovněž povinnosti; stručně řečeno, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny). Těchto povinností se přitom nelze obecně apriori zříci jen tím, že jedinec přestane být vlastníkem věci, s níž tyto povinnosti ať už jakýmkoliv způsobem souvisí; řečeno jinak, ne všechny závazky související s vlastnictvím konkrétní věci přichází automaticky na nového vlastníka.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně srozumitelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu