ECLI:CZ:US:2011:1.US.293.11.1
sp. zn. I. ÚS 293/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2006, čj. 20 C 25/2005 - 254, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2010, čj. 14 Co 411/2006 - 360, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2010, čj. 22 Cdo 3663/2010 - 385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soudu prvního stupně především vytkl nesprávné stanovení výše hodnoty stěžovatelova podniku a od toho odvozené částky, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni, jako své bývalé manželce, v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Odvolací soud se údajně nevypořádal s jeho námitkami a řízení doplnil pouze o znalecký posudek, který ocenil stěžovatelův podnik na základě tzv. výnosové metody. Stěžovatel s použitím této metody nesouhlasí a dovolací soud pouze odkázal na své předchozí rozhodnutí, aniž by se vypořádal s jeho dovolacími argumenty ohledně použití výnosové metody. Podle stěžovatele tak byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností shora označeným rozsudkem vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen BSM) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 663.000,- Kč. Poté co věc prošla odvolacím a dovolacím řízením, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2010 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni celkem 722.000,- Kč jako polovinu z ceny podniku stěžovatele. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2010, čj. 22 Cdo 3663/2010 - 385, odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je polemika stěžovatele se skutkovými i právními závěry obecných soudů, směřující k tomu, aby Ústavní soud jejich rozhodnutí přehodnotil tak, jako by byl nejvyšším stupněm v jejich hierarchii. Toto postavení ale Ústavní soud nemá. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Z kompetence Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky, vyplývá, že se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud poznamenává, že věc prošla dvakrát odvolacím i dovolacím řízením, v jehož průběhu oba soudy vyšších stupňů dostatečným způsobem přezkoumaly argumenty stěžovatele, ostatně stejné, které opětovně uplatnil i v ústavní stížnosti. Ústavní soud, po přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že obecné soudy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Pokud stěžovatel zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jeho základních práv. Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud tedy v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a v podrobnostech nelze než odkázat na jejich odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu