ECLI:CZ:US:2011:1.US.2934.11.1
sp. zn. I. ÚS 2934/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, čj. 22 Cdo 4930/2010 - 952, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2010, čj. 60 Co 335/2009 - 881, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž vystupoval na straně žalobce. Podle jeho tvrzení byla uvedenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva stanovená v čl. 90, Ústavy ČR, v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele, obecné soudy zásadními právními pochybeními při právním hodnocení nároku stěžovatele a přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, stěžovateli podstatně zmenšily jeho, prací v emigraci poctivě získaného majetku. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž se "patřičně zabýval prokázanou nepřiměřeností právní hypotézy a rezultující otázkou zásadního právního významu a používá jednostranně zvláštní argumentaci ležící časově i obsahově mimo společnou věc a nechal takto zde nezúčastněného stěžovatele nést majetkoprávní následky minulého režimu."
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně, rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, čj. 26 C 132/2004 - 656, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2009, čj. 26 C 132/2004 - 688, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného k nemovitostem specifikovaným v rozsudku (výrok I). Předmětné nemovitosti výrokem II. rozsudku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, který byl výrokem III. zavázán zaplatit stěžovateli na konečném vypořádání částku 2,550.000,- Kč. Ve výroku IV. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2010, čj. 60 Nc 551/2010 - 919, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III. a V. a změnil výroky o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, přičemž neuvedl žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, kterou by podložil svá tvrzení o porušení svých, ústavně zaručených práv. K takové polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
V posuzované věci nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. Soud prvního stupně i soud odvolací náležitě zhodnotily provedené důkazy v souladu s pravidly stanovenými v §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud srozumitelným způsobem objasnil důvody, pro které nepovažoval za potřebné doplnění dokazování, stejně tak jako důvody, které jej vedly k rozhodnutí o změně výše přiznaných úroků. Dovolací soud pak řádně odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Pokud stěžovatel nesouhlasí s důvody, které dovolací soud vedly k závěru o neexistenci otázky zásadního právního významu, neznamená to bez dalšího porušení jeho základních práv. Ústavní soud proto zcela odkazuje na skutkové a právní závěry obecných soudů. V předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu