ECLI:CZ:US:2011:1.US.2944.11.1
sp. zn. I. ÚS 2944/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. Z., zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou, se sídlem AK v Praze 10 - Vinohrady, Korunní 2569/108a, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. července 2011 sp. zn. 18 C 283/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že v postupu obecného soudu spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a práva na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadeného rozsudku Okresního soudu Praha - západ (18 C 283/2010-56) vyplynulo, že žalobce Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se domáhal, aby stěžovateli bylo uloženo zaplatit částku 536,- Kč s přísl. Žalobce požadoval zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť stěžovatel jako spoluvlastník budovy užíval neoprávněně blíže určený pozemek pod touto budovou ve vlastnictví žalobce, na který odmítl uzavřít nájemní smlouvu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentoval tím, že v jeho případě se jedná o výjimečný případ, kde je zásah Ústavního soudu zcela na místě, a poukázal na judikaturu Ústavního soudu v bagatelních věcech. Stěžovatel tvrdil, že soudní spor zapříčinil žalobce, který nevyhověl jeho návrhu - nabídce odkoupení předmětného pozemku. Stěžovatel byl ochoten na pozemek uzavřít kupní smlouvu za předpokladu, že cena pozemku bude zahrnovat i jeho nynější bezplatné užívání. Tímto postupem by došlo k podstatnému snížení ceny pozemku v řádu desetitisíců, a proto nelze označit spor jako bagatelní.
Stěžovatel má však za to, že rozhodnutím soudu, který se nezabýval skutečnostmi uváděnými stěžovatelem, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že žalobce není vlastníkem pozemku, ale patří církvi, proto není v soudním sporu aktivně legitimován. Dále uváděl, že vlastníci nemovitosti několikanásobně zvýšili hodnotu pozemku vybudováním přípojek, za což jim nebyla poskytnuta žádná náhrada. Dohoda o výstavbě byla uzavřena s tehdejším JZD Horymír a přes třicet let nebylo placeno žádné nájemné. Dále tvrdil, že vlastníci domu nabyli věcné břemeno bezplatného užívání pozemku vydržením, neboť nemovitost užívali nepřetržitě po dobu delší než 10 let. Výše uplatněného bezdůvodného obohacení není správně vypočtena, neboť celý pozemek není zastavěn atd.
Soud po provedeném dokazování žalobě zcela vyhověl, přičemž však v rozporu s právními předpisy, principy spravedlnosti a rovnosti účastníků nevyhověl žádnému důkaznímu návrhu stěžovatele. Návrhy stěžovatele na provedení důkazů soud buď zamítl, nebo je zcela opomenul v rozporu s procesními předpisy, proto stěžovatel navrhl, aby napadené rozhodnutí soudu bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím soudu. Ústavní soud neshledal důvodným zasahovat do rozhodování obecného soudu, jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva na vznik bezdůvodného obohacení podle §451 a §458 obč. zák. a zák. č. 155/1995 Sb., ve znění účinném po dobu jeho vzniku. Takový postup lze hodnotit za protiústavní jen za předpokladu, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud k výše uvedenému rozhodnutí uvádí, že ve věci stěžovatele se jedná o spor o zaplacení bagatelní finanční částky. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (srov. §202 odst. 2 o. s. ř., od 1. 7. 2009 byla částka zvýšena na 10.000 Kč), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 (nepublikovaná usnesení)]. Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2011
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu