ECLI:CZ:US:2011:1.US.2968.10.1
sp. zn. I. ÚS 2968/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem Muchova 7, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 13 Co 4/2010-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1) Usnesením Okresního soudu Brno - venkov v Brně ze dne 14. 10. 2009, č.j. 6 C 277/2007-84, soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. přiznal stěžovateli (žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 37.128.- Kč.
Vedlejší účastnice D. V. - jako spoluvlastnice nemovitosti a žalobkyně - se v řízení vedeném u Okresního soudu Brno - venkov v Brně pod sp. zn. 6 C 277/2007 žalobou domáhala jednak vydání předběžného opatření a ve věci samé uložení povinnosti žalovanému stěžovateli uzavřít s ní smlouvu o převodu jeho id. poloviny nemovitostí za vymezených podmínek. Podáním ze dne 12. 10. 2007, označeným jako rozšíření žaloby, navrhla vedlejší účastnice, aby bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem id. poloviny nemovitosti a aby mu byla uložena povinnost učinit návrh na uzavření kupní smlouvy ohledně téže id. poloviny nemovitostí s tím, že prodá vedlejší účastnici tento podíl nemovitostí; vedlejší účastnici bude uložena povinnost zaplatit stěžovateli kupní cenu a stěžovateli bude uloženo vyklidil předmětné nemovitosti a vyklizené je předal vedlejší účastnici ve stanovených termínech. Vedlejší účastnice však před prvním jednáním žalobu vzala v celém rozsahu zpět.
Okresní soud svůj výrok (s nímž se stěžovatel ztotožňuje) odůvodnil tím, že to byla žalobkyně (vedlejší účastnice), která svým procesním postupem spočívajícím ve zpětvzetí žaloby, zavinila, že řízení muselo být zastaveno; zavinění posuzoval soud výlučně z procesního hlediska, aniž by se zabýval meritem věci. Dle okresního soudu je důvodnost podání žaloby v této fázi řízení nutno posuzovat výhradně z procesního hlediska, tedy zda žalovaný po podání žaloby jednal tak, jak v žalobním petitu navrhovala žalobkyně; z tohoto pohledu se o případ, kdy by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, nejedná.
2) Proti výroku II. rozhodnutí okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud odůvodnil napadené usnesení v podstatě následovně. Žalobkyně uplatnila dva nároky; jednak se domáhala nároků z titulu porušení svého předkupního práva a dále uplatnila nový samostatný nárok na určení vlastnictví. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně; nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce domáhá právě toho plnění, jež uplatňuje. Důvodem zpětvzetí žaloby na nahrazení projevu vůle byla skutečnost, že v řízení - zahájeném k návrhu žalovaného (stěžovatele) ze dne 26. 10. 2007 - proti původní spoluvlastnici V. P., vedeném u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 321/2007, byl vydán rozsudek, kterým byla určena vlastníkem ideální sporné poloviny nemovitostí V. P. I když se v posuzované věci nezachoval žalovaný tak, jak požadovala žalobkyně, v důsledku jeho jednání dosáhla žalobkyně ochrany svého předkupního práva, k čemuž její žaloba na nahrazení projevu vůle směřovala. Důvodem zpětvzetí žaloby na nahrazení projevu vůle tedy bylo chování žalovaného. Proto žalobkyni vzniklo v souvislosti s touto žalobou právo na náhradu nákladů řízení dle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Jinak tomu však bylo ve vztahu k žalobě na určení vlastnictví. Zde, přestože nedošlo k uspokojení nároku žalobkyně (neboť se vlastníkem nemovitosti nestal žalovaný, jak se toho svojí určovací žalobou domáhala žalobkyně), vzala táž svůj návrh zpět, a proto právo na náhradu nákladů řízení o určení vlastnictví vzniklo dle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. žalovanému (stěžovateli). Tato zjištění a závěry odůvodňují změnu rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že nebyly přiznány žádnému z nich. Toto rozhodnutí odvolací soud opřel o §220 odst. 3 o. s. ř.
II.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu citované v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
V konkrétnostech namítá zejména následující.
Stěžovatel předně vyslovuje souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že vedlejší účastnice zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení. Stěžovatel byl účastníkem řízení s tím. že rozsudkem byla kupní smlouva určena neplatnou, neboť byla od počátku absolutně neplatná. Rozhodnutí soudu ve věci 11 C 312/2007 v konečném důsledku poukázalo na vadnou žalobu vedlejší účastnice s tím, že v řízení o žalobě vedlejšího účastníka by bylo rozhodnuto zamítnutím žaloby. V tomto směru je stěžovatel toho názoru, že motivem zpětvzetí žaloby byla snaha vedlejší účastnice vyhnout se neúspěchu ve věci. Zda byla či nebyla připuštěna změna žaloby vedlejší účastnice je tak bezpředmětné, jestliže by řízení skončilo zamítnutím žaloby. Žaloba samotná tak je nedůvodná, resp. navrhovaný petit není možný, neboť se opírá o absolutně neplatný právní úkon a stěžovatel nikdy nemohl převést vlastnické právo, jak je žalobou navrhováno, poněvadž vlastnické právo k nemovitostem nenabyl. Odvolací soud se však takovou nemožností žaloby nezabýval a jednání stěžovatele, které je v přímém rozporu s podanou žalobou, hodnotil za jednání s žalobou konformní. Nezabýval se ani žalobním petitem, jak co do jeho formulace, tak co do chybějícího souhlasu opatrovnického soudu s navrhovaným petitem, který byl nezbytný, pokud navrhovaný petit vedlejšího účastníka, tč. nezletilého, zavazoval. V tomto případě se vedlejší účastnice mohla domáhat ochrany svého předkupního práva pouze cestou určení, že spoluvlastníkem nemovitostí je V. P. (neboť kupní smlouva je absolutně neplatná). Vedlejší účastnice v petitu naopak stavěla na absolutně neplatném právním vztahu, na který hodlala dále navazovat. Nejednalo se tedy o ochranu jejího předkupního práva, neboť tímto petitem žádné ochrany dosáhnout nemohla. Mezi chováním stěžovatele a žalobou vedlejší účastnice nemohla být věcná spojitost, poněvadž žaloba nebyla důvodná.
III.
1) Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv přezkum veškeré činnosti obecných soudů. Pokud jde o rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud se jimi ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Vyslovil, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, zásadně nemůže být předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv či svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v rozhodování soudu byl obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).
Napadené rozhodnutí však uvedenými kvalifikovanými vadami netrpí.
2) Krajský soud vyšel v napadeném usnesením z premisy, že princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce domáhá právě toho plnění, jež uplatňuje. Na této výchozí premise neshledává Ústavní soud nic protiústavního a ostatně ani stěžovatel proti tomu žádnou konkrétní protiargumentaci neuplatňuje. Stěžovatel toliko souhlasně poukazuje na usnesení soudu prvního stupně, které v podstatě vyšlo z premisy opačné, tedy že procesní zavinění lze posuzovat jen z pohledu, zda žalovaný po podání žaloby jednal tak, jak v žalobním petitu navrhovala žalobkyně. Ústavní soud oproti tomu - v souladu s názorem odvolacího soudu - usuzuje, že závěr, že žaloba vzatá zpět byla podána důvodně (tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný), lze dovodit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tedy, v konkrétním případě může být namístě přihlížet i k odůvodnění žalobního petitu.
Dále je relevantní, že se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala nároků (mj.) z titulu porušení svého předkupního práva; důvodem podání žaloby tedy byla ochrana jejího předkupního práva (srov. např. str. 2 dole a str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Konkrétně jde o to, že se vedlejší účastnice - jakožto spoluvlastnice jedné ideální poloviny nemovitosti - domáhala nahrazení projevu vůle vůči stěžovateli (jako druhému spoluvlastníku, který nabyl spoluvlastnický podíl od původní spoluvlastnice V. P.) s tím, že bylo porušeno její předkupní právo; vedlejší účastnice hodlala nabýt od stěžovatele ideální polovinu nemovitosti za stejných podmínek, za jakých ji on nabyl od původní spoluvlastnice (srov. str. 2 dole napadeného usnesení odvolacího soudu). Jak uvedl odvolací soud, důvodem zpětvzetí žaloby (na nahrazení projevu vůle) vedlejší účastnicí byla pozdější skutečnost, že v (jiném) řízení proti původní spoluvlastnici V. P., zahájeném stěžovatelem u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 321/2007, byl vydán pravomocný rozsudek, kterým byla určena vlastníkem ideální sporné poloviny nemovitosti právě V. P. (srov. např. str. 4 dole napadeného usnesení odvolacího soudu). K tomuto řízení uvedl stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, že byl účastníkem řízení, v němž byla shledána kupní smlouva absolutně neplatnou (srov. str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pokud z těchto premis vyvodil krajský soud závěr, že vedlejší účastnice jako žalobkyně dosáhla ochrany svého předkupního práva v důsledku jednání stěžovatele (čímž měl zjevně na mysli kontext pravomocného rozsudku Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 321/2007), tedy že důvodem zpětvzetí žaloby na nahrazení projevu vůle bylo chování stěžovatele, nelze v tom vidět prvek libovůle, svévole, neracionality, či-li extrémního pochybení, což je pro ústavně právní posouzení věci klíčové.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí obecného soudnictví; není dozorovým či kontrolním orgánem obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele, což se však - jak bylo výše vysvětleno - nestalo. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti nezakládá.
3) Ostatně, stěžovatel se některými námitkami v ústavní stížnosti domáhá aplikace opačného principu než zavinění procesního, neboť akcentuje zavinění hmotněprávní. V ústavní stížnosti například namítá, že žaloba vedlejší účastnice byla nedůvodná, neboť "se opírá o absolutně neplatný právní úkon a stěžovatel nikdy nemohl převést vlastnické právo, jak je žalobou navrhováno, když vlastnické právo k nemovitostem nenabyl. Odvolací soud se však takovou nemožností žaloby nezabýval... v tomto případě se vedlejší účastník mohl domáhat ochrany svého předkupního práva pouze cestou určení, že spoluvlastníkem nemovitostí je V. P. (neboť kupní smlouva je absolutně neplatná). Vedlejší účastník v petitu naopak stavěl na absolutně neplatném právním vztahu, na který hodlal dále navazovat. Nejednalo se tedy o ochranu jeho předkupního práva, neboť tímto petitem žádné ochrany dosáhnout nemohl.". Tím však stěžovatel popírá ustálenou judikaturou obecných soudů aplikovaný princip procesního zavinění. I sám Ústavní soud kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 prohlásil, že "Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře uvedl, že potvrzuje ústavní konformitu interpretace, dle níž pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska.".
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu