ECLI:CZ:US:2011:1.US.297.11.1
sp. zn. I. ÚS 297/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 02.07.2009, č. j. 41 Nc 7863/2009 - 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2010, č. j. 8 Co 590/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2010, č. j. 20 Cdo 3156/2010-63, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích 41 Nc 7863/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2010, č. j. 8 Co 590/2010, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2009, č. j. 41 Nc 7863/2009-4, o nařízení exekuce na majetek stěžovatelky jako povinné podle platebního rozkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 41 Ro 3106/2008. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2010, č. j. 20 Cdo 3156/2010-63 (v ústavní stížnosti nesprávně označeným jako usnesení ze dne 20.10.2010, č. j. Cdo 796/2008-143) odmítnuto. Stěžovatelka má zato, že citovanými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na zvláštní ochranu dětí a mladistvých zaručené článkem 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo odpovídající ústavní povinnosti vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V dané právní věci Nejvyšší soud ČR odmítnul dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s odkazem na §238a odst. 1 o. s. ř., podle kterého od 1. 7. 2009 (novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb.) již není přípustné dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).
Pokud stěžovatelka s tímto závěrem dovolacího soudu vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas a tvrdí, že po vypuštění původního písmena c) z §238a o. s. ř. je dovolání v jejím případě nadále "obecně přípustné" dle §237 o.s.ř., neshledal Ústavní soud důvodu tomuto jejímu názoru přisvědčit. Také z komentářové literatury jednoznačně vyplývá, že výše citovanou novelou o. s. ř. nastala s účinností od 1. 7. 2009 zásadní změna v tom ohledu, že se "již nepočítá s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí." (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Vydání.Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1898).
Na podporu výše citovaných závěrů lze také poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009, ve které se uvádí: "Přípustnost dovolání ve věcech výkonu rozhodnutí podle §238a odst. 1 písm. c), založená novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vede postupně ke zvyšování počtu podaných dovolání směřujících do rozhodnutí odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Dovolání podávaná v těchto věcech povinnými bývají zejména pouze důsledkem existence procesní možnosti oddálení provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, a to z toho důvodu, že spis musí být předložen Nejvyššímu soudu. Tato skutečnost následně fakticky brání bezodkladnému výkonu rozhodnutí po jeho pravomocném nařízení. Více než polovina z těchto dovolání je odmítána pro nepřípustnost, a to zpravidla proto, že dovolání neobsahují řešení otázky po právní stránce zásadního významu. Vyloučením přípustnosti dovolání ve věcech nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce jsou ve velké míře omezovány případy obstrukčního procesního chování povinných, aniž jsou vážně dotčeny zájmy oprávněných, jejichž návrhy byly v důsledku pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů zamítnuty. Účastníkům řízení je i nadále ponechána ochrana proti vadám vykonávaného rozhodnutí či exekučního titulu prostřednictvím žaloby pro zmatečnost."
Ústavní soud tedy uzavírá, že ve věci stěžovatelky nebylo dovolání posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Za daného procesního stavu tak bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že trvá-li zákonodárce na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížností vyčerpali všechny procesní prostředky v rámci jednoduchého práva, nečiní tak bezdůvodně. Naopak, chce stěžovatelům poskytnout co možná nejširší možnost ochrany jejich práv, a to takovou, která může - při splnění stanovených podmínek - jejich právní postavení pozitivně ovlivnit. Využila-li stěžovatelka - jako v právě projednávaném případě - opravný prostředek neefektivním způsobem, a to v situaci, kdy zjevně prostor pro efektivní bránění svých práv měla, je třeba konstatovat, že pochybení je na straně stěžovatelky. Je na každém účastníku řízení, aby svá práva, v souladu s zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva"), uplatnil řádně. V případě stěžovatelky, zastoupené advokátem, u něhož lze předpokládat znalost procesních předpisů, tento princip platí obzvláště.
Ústavní soud proto ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj