ECLI:CZ:US:2011:1.US.2990.10.1
sp. zn. I. ÚS 2990/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. I. C., zastoupeného JUDr. Miloslavem Nedělou, advokátem se sídlem v Ostravě, Ludvíka Podéště 1885/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. 5 To 76/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2009 sp. zn. 35 T 15/2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 19. října 2010 doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a kterou směřoval rovněž proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Rozsudkem vrchního soudu byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a ve věci bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel dopustil podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku jako spolupachatel (spolu s odsouzeným Mgr. J. B. a Ing. D. .) podle §23 trestního zákoníku, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků.
Z vyjádření krajského soudu ze dne 4. ledna 2011 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 21. září 2010 dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu, o kterém zatím nebylo rozhodnuto.
Před tím, než Ústavný soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně podmínek podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní podmínky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Uvedené neplatí pro mimořádný procesní prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje dovolání podle §265a a násl. trestního řádu prostředek k ochraně práva, jehož nevyčerpání je důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Požadavek vyčerpat všechny opravné prostředky ve smyslu tohoto ustanovení je přitom nezbytné interpretovat v tom smyslu, že není splněn již samotným jeho uplatněním, tedy zahájením příslušného řízení, nýbrž až jeho skončením. Ústavní stížnost tedy může směřovat až proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, přičemž splnění tohoto požadavku v řízení, jež probíhá, přirozeně není možné.
Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by bylo skončeno řízení o dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu, jedná se o návrh nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 875/08, II. ÚS 1290/09, III. ÚS 702/10). Je přitom nezbytné zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, jež jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, přičemž dovolání je právním prostředkem, jímž může stěžovatel dosáhnout meritorního rozhodnutí, které by mělo i případné kasační účinky, a tím se domoci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje podanou ústavní stížností.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Jen nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že odmítnutím ústavní stížnosti není pro stěžovatele dotčena její dostupnost. Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e), popř. f) trestního řádu, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne jej, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jenž stěžovateli příslušel.
Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné anebo bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, [srov. §265i odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu]. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, proto Ústavní soud projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj